Twiggina - zážitky s AC

[Twiggina]

Má první cesta
Asi před šestnácti lety jsem se začetla do jedné zajímavé knihy pojednávající o astrálním cestování. Natolik mě to zaujalo, že jsem nakoupila další literaturu a četla jak zběsilá. Na počátku jsem se velmi snažila o výstup a ono nic. Také jsem absolvovala dva stupně Reiky a znovu z jeho pomocí se snažila. A zase nic. Tak jsem si řekla, že mi asi není dáno a pustila jsem to z hlavy. Jednou jsem se vrátila domů utahaná jako kotě a zalehla s tím, že si zarelaxuji pomocí Reiky a půjdu spát. Únava byla taková, že jsem nebyla schopná ani na nic myslet. Jen tak jsem ležela, vegetila a najednou jsem byla u stropu a koukala na vlastní tělo dole na posteli. Cítila jsem úžasnou lehkost a uvolnění, zvláštní pocit svobody a štěstí. Chtěla jsem se dotknout stropu a ruka šla skrz. Ten pocit svobody byl absolutní. Mezi mnou a mým pozemským tělem jsem uviděla jemnou stříbrnou nit. Věděla jsem, že to bylo propojení obou těl. Propojení bylo v oblasti pupíku. Také jsem věděla, že mě tato jemná nit spojuje s mým tělem, abych se mohla vrátit do reality. A to bylo následně příčinou toho, že jsem se lekla a projela mnou myšlenka "co když se nevrátím". V ten moment jsem byla zase ve svém těle. Pak jsem dlouho do noci seděla po tmě v posteli a měla na sebe vztek, že jsem to tak pokazila vlastním strachem.

[Twiggina]

AC - 2
Po prvním výletu jsem si řekla, že když to šlo jednou půjde to znovu. A zase jsem se tvrdošíjně snažila, a ono nic. Asi po týdnu mi konečně došlo, že dělám stejnou chybu jako na začátku. Tak jsem to pustila z mysli a dala jsem si pauzu.
Asi za měsíc na to jsem šmejdila v knihovně, do čeho bych se začetla a padla mi do ruky kniha o józe. Když jsem v ní došla k pozici mrtvoly, docvaklo mi, že to by mohla být ta správná cesta k AC. Zdaleka to nebylo tak rychlé, jak si možná myslíte. Zhruba za čtyři měsíce jsem zvládala navodit si polohu mrtvoly během 2-3 minut.
A jednoho večera jsem najednou byla opět u stropu. Koukám na sebe dolů a zase ten nádherný pocit volnosti a lehkosti. Opět ta stříbrná šňůra mezi mnou a tělem na posteli. Zvedla jsem ruku ke stropu a opět to samé, ruka ve stropě. V tu chvíli jsem si představila naší půdu, se vším tím haraburdím, které se na ní nachází a ejhe byla jsem tam ani nevím jak. Vzpoměla jsem si na své tělo dole a šup jsem opět pod stropem a vidím sama sebe. V tu chvíli mi došlo, že když budu chtít cestovat, tak je to otázka myšlenky. Řekla jsem si, to musím ověřit a pak už jen následovalo: půda, strop, půda, strop ani nevím kolikrát. Moje radost byla taková, že jsem nahlas chtěla zařvat hurá a šup, a už jsem byla zase v sobě. Tentokrát jsem neměla na sebe zlost. Je fakt že jsem nemohla dlouho usnout a hromada myšlenek mi letěla hlavou jak splašení koně.
Tak to byl můj druhý výlet skoro po půl roce.
Možná, že jsem vás trochu otrávila tím, že je to taková fuška toho dosáhnout, ale u vás to může být možná daleko rychlejší. Podle vašich profilů vím, že jste na začátku života a mě bylo tenkrát 40 let. Samozřejmě, že to není otázka věku jako takového, ale já patřím narozením ještě do věku Ryb a vy už do věku Vodnáře. V tom je velký rozdíl. Lidé, kteří se rodí ve věku Vodnáře jsou daleko citlivější, senzitivnější atd. V tom je vaše výhoda oproti mě. To co mě trvalo půl roku, může vám trvat třeba jen měsíc, nebo pouhý týden. Hrozně bych vám přála abyste zažili to co já, je to prostě nádhera.
Možná si také říkáte: "Ta se má, může si cestovat každý den a nebo kdy se jí zachce". To také není tak docela pravda. Ne vždy je moje podvědomí v takové vstřícné pozici. A pak život je jedno velké dobrodružství a o to se také nechci připravit. Ano, přiznávám, že AC je pro mě určitý druh takové malé drogy. Někdy si vyletím i dvakrát týdně, ale někdy třeba jen jednou za měsíc.

[Twiggina]

AC – 3
Když jsem se vrátila z druhého AC, měla jsem krásný pocit a začala jsem přemýšlet o dalším výletu. Samozřejmě, že jsem chtěla někam dál, ale také jsem se bála co to se mnou udělá.
V té době jsem bydlela v centru Českých Budějovic. Měli jsme poměrně velký byt ve starém domě. Můj bývalý manžel byl malíř a bývalo dost časté, že zůstal dlouho do noci v ateliéru a pak tam i přespával aby mě nerušil uprostřed noci. Přiznám se, že mi to vyhovovalo, neboť on měl legraci z toho, že já někde po nocích lítám v astrálu a hlavně tomu odmítal uvěřit. Dalším členem rodiny byl už jen kocour Mates, černý siamák, který v únoru 2008 odkráčel do kočičího nebe ve svých, skoro 23 letech. Kvůli Matesovi se u nás nezavírali dveře, aby se mohl pohodně dostat všude, tam kam chtěl. Samozřejmě i ke mně do postele.
Jednou večer mi opět manžel oznámil, že zůstane v atelieru a ani Mates si nepřišel ke mně lehnout, protože jsem mu za něco tenkrát vyčinila a on uražen, hrdě zůstal spát v obýváku na sedačce. Takže pro mě ideální stav k provozování AC. I to, že po celodenním zápřahu jsem byla utahaná jako kotě, přispělo k tomu, že se mi výstup podařil. Zase jsem se absolutně volná vznášela u stropu a uvažovala jestli se mám pustit někam dál. V tu chvíli mě napadlo, co takhle do městských sadů. A než by řekl švec, tak jsem tam byla. Přesně na tom místě kam jsem občas chodila s Matesem na procházky. Stála jsem u lavičky na které sedávám, když se kocour prohání po okolních stromech, nebo hledá myši v křovinách.
Byla jsem tam opravdu krátce, když tu vidím přicházet staršího pána se psem. Pomalu se ke mně blížili a když přišli skoro na úroveň lavičky a mě, tak pes najednou zbystřil a zůstal stát. Zíral na lavičku a začal velice jemně a potichu kňučet. Pán se také zastavil, koukl na lavičku, pak na psa a povídá, „co blbneš brachu, nikdo tu není. Pojď, jdeme domů, je mi zima.“ Pes se zvedl, obešel mě velkým obloukem a rozběhl se před pánem. Po celou tu dobu, co tam byli, jsem měla pocit, že mě ten pes vidí. Tím jak jsem myslela na psa, jsem si v zápětí vzpomněla na Matesa. A šup, stála jsem v obýváku u nás doma. Kocour ležel pořád ještě na sedačce a spal. Naklonila jsem se nad ním a pokoušela jsem se ho pohladit. Necítila jsem dotek, jen teplo jeho těla. Ovšem jeho to okamžitě probudilo. Kouká na mě, já na něj a v tu chvíli jsem byla zpátky v těle.
Až následně jsem si uvědomila, že mi prolétla hlavou myšlenka, musím sem pro tebe dojít a vzít si tě do postele. Nemusela jsem nikam chodit, přišel v zápětí sám.
Všechny zvířata jsou neuvěřitelně citlivá k těmto věcem, dnes vím, že i rybičky v akváriu, křeček, potkan i had a určitě i další jsou v tomhle, na tom lépe, než mi lidé.
To víte že po tomto zážitku jsem měla mnoho dní o čem přemýšlet.
Sice jsem nazvala tento výlet jako AC - 3, ale mezi ním a těmi předešlými bylo mnoho pokusů z části úspěšných, z části neúspěšných které se táhly v rozmezí asi jeden a půl roku.
A co vy na to, nemáte pocit, že pro takovéto zážitky stojí za to, obětovat ten čas a mít tu trpělivost?