První:
Tento byl takový trochu obyčejnější: Když jsem se probudila, stála jsem v řece, která protéká kousek od místa, kde jsem tenkrát bydlela. Teče tudy docela prudký proud a v určitých vzdálenostech od sebe jsou uprostřed řeky malé ostrůvky písku. Na krku jsem měla obojek a z něj vedlo vodítko směrem ke břehu, kde stál nesmějte se člověk, který vypadal tak jak si většina lidí představuje Ježíše. Fousatý štíhlý muž s dlouhými vlasy a takovou dlouhou bílou nevím jak to nazvat...košilí? Vím že na mě nemluvil, ale věděla jsem co po mě chce. Zatímco on šel podél mě po břehu, já měla plavat v řece, proti proudu. Pamatuju si že jsem takhle plavala strašně dlouho, jelikož mi to vubec nešlo, proud byl silný, ale vždy jsem si na těch ostrůvcích mohla odpočinout. A pokud jsem už nemohla, síly mě opouštěly a ja se začínala topit, on mě vždy za to vodítko vytáhl. Vím, že to dál nepokračovalo, pak jsem se nekdy probudila a čučela do stropu. Pěkně mě ale celý den bolela ramena, asi od toho plavání.
Dlouho jsem přemýšlela, co bych si z toho snu vzala. Až po letech mě napadlo, že je to vlastně můj život. Plavu proti proudu a kdykoliv se potopim, nikdy mi z bryndy nepomůže člověk ale vždy jakoby zasáhne vyšší moc. Smutný jen je, že nevím co mělo byt na konci toho snu:-)
Druhý:
V realu mi doktoři řekli, že ač nevědí proč, nikdy nebudu mít děti. nějak zle jsem to pochopila a rozhodla se, že když nemůžu mít děti, nemá cenu se ani zamilovávat do kluka.....začala jsem se docela stranit a mé jediné přání bylo, mít koně. To se mi splnilo a dostala jsem krásnou kobylku Báru. Náš vztah se strašně prohloubil a já žila tak nějak pro ni: bylo to jakoby mé dítě, které nikdy nebudu mít. Nikdo jiný mi nechyběl, měla jsem pocit, že s ní mám vše. Tragedie nastala, když veterinář spletl sérum s vakcínou a má drahá kobylka umírala na tetanus. Strašná nemoc, poslední dva dny chodila jak robot, jablka jsme jí mixovaly, jelikož už měla ochrnuté žvýkací svalstvo a mohla pouze sát. Nakonec umřela a mě se rázem rozplynul jakýkoliv důvod, proč na tomto světě zůstávat. ve snech jsem byla vždy s ní a plánovala jsem kam další den vyjedeme a ráno jsem se probudila a s pláčem jsem si uvědomila, že není s kým kam vyjet. Bylo to strašný a rozhodla jsem se že to ukončím. Snědla jsem všechny prášky, které jsem doma našla a doufala, že usnu a už se neprobudím. Asi jsem pak opravdu usnula: můj sen začal bud u velkého rybníku nebo u moře...nešlo vidět na konec, někdo se mnou stál u břehu a pobízel mě abych šla za ním, a já šla, jenže ejhle, on šel přímo do vody....šla jsem taky, ale když se najednou potopil, zadržela jsem dech a šla za ním, pak jsem se potřebovala nadechnout a on se konečně otočil a s klidem mi řekl, že se mám nadechnout, že budu moci normálně dýchat...zkusila jsem to a ono to šlo. Vedl mě stále hloub pod vodu a pak jsem to viděla město pod vodou. Vešli jsme do dveří nějakého domu a tam mě nechal, byl tam zase jiný muž a jen se na mě podíval a jakoby nic se mě zeptal :" Co bys chtěla" " Co ti chybí?" A já? Nezapomenu na pocit, který jsem s ním měla, měla jsem pocit, že všechno mám, jsem všechno ve všem a tak jsem mu odpověděla: že nic nepotřebuju. Pak mě nějakým způsobem poslal zpět z vody pryč a já si jen pamatuju, že jsem se otočila ke dveřím a hned se probudila v posteli. Dovedete si představit jak jsem na sebe byla naštvana, Proč jsem neřekla, že mi chybí má kobylka? Cítím, že v jeho moci bylo mi ji vrátit zpátky, nebo mě alespon nejak uklidnit. Ale tam mi to proste nejak bylo jedno, jakoby mi nikdo blízký nikdy neumřel. U tohoto snu bylo zajímavé, že jsem si jistá pohlavím muže pod vodou a taky tím, že na mě mluvil usty a já taky mluvila usty.
A ted ta třetí pecka:
Asi je duležité říct, že před tímto snem jsem se už zajímala o okultismus, lákaly mě záhady a studovala jsem tibetskou nauku, hlavně jsem teda navštěvovala kurzy SahadžaJogy a nejvíc mě lákaly ty techniky meditace, u kterých bylo jasně napsáno, že se nemají provádět bez někoho zkušenějšího. Zrovna jsem nějaký týden cvičila koncentraci na malý bod na zdi, no musím uznat že mi to teda vůbec nešlo. Myšlenky se mi toulaly a stav bez myšlenek jsem udržela jen asi sekundu:-) Ale tělo si nějak navyklo, že na tu zed civím často a vzalo to asi jako zvyk. večer jsem šla spát a asi jsem o něčem přemýšlela, a neuvědomila si, že zírám na zed, pak jsem asi usnula, ale z té zdi mi zžejmě ve snu začalo něco vylézat, prvně to vypadalo, jako že se mi ze zdi vydouval jakýsi obličej s otevřenou řvoucí pusou, pak to vylezlo celé. Byla jsem vyděšená k smrti. myslím, že to vypadalo jako člověk ale menší a viděla jsem jen jakoby obrys těla. Kamkoliv jsem šla, z místnosti do místnosti, capalo to vždy za mnou. Jinak to nic nedělalalo. To bylo asi to nejstrašnější, nevěděla jsem co to po mě chce. Nakonec jsem se otočila a nasraná na to začala křičet, že jestli mě chce zabít tak at se sakra vymáčkne a neleze za mnou stále jak ocas. Vtu ránu se to změnilo. Nevím jestli se to proměnilo v něco jiného, nebo jestli to odešlo a přišel na jeho místo někdo jiný, ale bylo to jak problesknutí a jiný obraz. V místě kde byla dřív ta potvora, seděl se zkříženýma nohama nějaký člověk. pamatuju si že neměl křídla, taktéž mu nešlo vidět do obličeje, jakoby ho neměl a vím, že určitě jsme si četli myšlenky navzájem. Celý rozhovor mi připadal, jakobych mluvila sama se sebou v duchu, ovšem s tím rozdílem, že odpovědi přicházely tak moudré, že na taková slova bych nepřišla ani ve snu. dal mi najevo, že si mam sednout vedle nej a jen vnímat. Bylo mi nádherně...tento pocit hledám všude tady v tomto světě, ale zatím jsem nenašla nic, co by se tomu jenom zpoloviny podobalo.Měla jsem pocit, že všechno vím a jen jsem si ten pocit užívala. Pak jsem si všimla, že se ta bytost jakoby ohlédla směrem vzhůru a někoho poslouchala a hned nato mi pověděla, že už musí jít. V tu chvíli se ve mě ozval lyšáckej člověk, vykutálenec, když jsem se zeptala, že pokud budu zase zírat do zdi, jestli opět přijde. odpověděl, že ano, ale možná to bude někdo jiný. V okamžiku jak jsem se zeptala, tak jsem citila hned pocit jako že delam neco co bych asi neměla. Cítila jsem že takové otázky nejsou správné a že jsem myslela jen an sebe. Když se pomalu vzdaloval, brečela jsem, že nechci pryč, že chci být stále s ním...na to mi už neodpověděl, ale zase jsem měla divny pocit, když jsem si vzpomněla, že mam ve světě rodiče, sourozence a že by jim mohlo být po mě smutno, hned nato mi jakoby dal pocítit, že je to jedno, mě tam bylo dobře a o všechny ty ktere bych nechala v životě je postaráno. jak se vzdaloval, stale víc mě opouštěl onen klid a mír, ta velká láska a vědění. Hned jsem se probudila a ještě hodně dlouho jsem nemohla zastavit slzy.
tak konečně napsáno...tyhle tři sny si nedokážu moc dobře vysvětlit, ale i přesto pro mě zustávají něco jako vzpruha v životě. Nikdy ze me už nebude materialista, to vím jistě.
Pokud jste to zvládli přečíst i s tema chybama až sem, byla bych vděčná za jakýkoliv názor. Strašně ráda bych prožila nějaké to OOBE, ale zatím se strašně bojím...krásně se uvolním, slyším zvuk v hlavě a držím se na přelomu spánku a bdění a pak? strašný leknutí, které mi škubne celým telem a jsem zpět při vědomí...nevím jak to překonat, tak to zkouším aspon přes snový deník a přes sugesci, že příště to bude lepší.
Bohužel, sny jsem si tenkrát ještě nikam nepsala ale uklidním tě....ikdybych napsala, nebylo by tam o nic vic. \pamatuju si je uplně přesně, jak je to tu. To škubnutí.....někdy si ani neuvědomuju, že bych někam padala,jen se hodně uvolním a zničehonic mi škubne tělo. Leda že bych opravdu padala, ale vnima to třeba jen podvědomí. OBE zkouším každou noc ale možná by mě uspokojilo i to LD, jako spisovatelce fantasy žánru by mi to hodně pomohlo s knihou.-) 
