nebývá to mým zvykem, ale o tomto tématu se hodlám rozepsat trochu víc než obvykle.
Jak již napovídá název, řeč bude o mysli, jejím zkrocení, myšlenkách, vjemech, mentálních tendencích, sugescích, zenu, Castanedovi, Maharši Ramanovi, Buddhovi, meditaci, bdělosti, LD a šťastném životě. Je jasné, že jsem neobjevil nic nového, ale na druhou stranu jsem to objevil pro sebe a zároveň bych si to tu chtěl dát veřejně dohromady
Asi každý na tomto fóru uznává skutečnost, že mysl tak, jak funguje v tzv. "normálním" modu, není člověku příliš prospěšná. Jak řekl Sókrates v Cestě pokojného bojovníka: "Nevím o jediné užitečné vlastnosti mysli."
Pokud budu používat slovo mysl, nemyslím rozum, intelekt, logiku atd. Myslím tím (ne)ovladatelný vnitřní hlas, který na nás celý den chrlí nesmysly, který se skáče z myšlenky na myšlenku jako splašená opice a který znázorňuje v podstatě jedinou překážku na cestě za dokonale plným a šťastným životem.
Určitou dobu teď provádím takovou hloubkovou detoxikaci své vlastní mysli. Nejen meditací, ale především denní bdělostí, pozorováním myšlenek a metodou sebedotazování (na to ještě přijde řeč). Procházím vším tím neskutečným bordelem, který se tam za všechny ty roky usadil a který se rozložil do mnoha vrstev.
Za nejdůležitější krok považuji zastavit přísun nových podnětů. To samozřejmě nejde úplně, ale zkrátka neposlouchám žádnou hudbu, nedívám se na žádné filmy, nic nečtu (kromě opravdu duchovních knih), utínám vnitřní dialog v okamžiku, kdy si ho všimnu apod. Člověk ale zjistí, že pokud mysl nedostává novou potravu, začne se živit starými zásobami. Prostě se mi vrací dávno zašlé vzpomínky, pocity, melodie, věci, o nichž jsem si myslel, že už pro mě neexistují. Dále se mysl postupně chytá drobnějších a drobnějších podnětů, místo oblíbené melodie jí stačí zvuk zvonku u dveří, tikání hodin atd.
V závislosti na tomto pozorování jsem rozdělil myšlenky do několika vrstev, od těch snadno překonatelných a vědomě živených po automatické a těžko překonatelné:
1) Vědomé rozvíjení vnitřního dialogu - to jest: sáhodlouhé kecání sám se sebou, argumentace sám se sebou, hádky sám se sebou, vyprávění sám sobě (denní zážitky, příběhy, ...), imaginární dialogy s jinými osobami, ...
Řešení: Stačí to prostě vědomě neživit a nemůže to existovat, minimálně ne v tak rozbujelé formě...
2) Dialog jedoucí "na pozadí" - už není vědomě rozvíjený, ale dojíždí jakoby na setrvačnost. Prostě třeba jdu sám lesem a najednou si uvědomím, že třeba půl minuty se uvnitř mně někdo baví, ale já to nejsem. Jednoduše jen slyším, jak se odněkud z neznáma vynoří nějaké žvanění, aniž bych do toho byl aktivně zapojen. V tu chvíli to ale zmizí.
3) Odpad, denní zbytky poletující myslí - např. útržky reálných rozhovorů, myšlenky typu co bude k večeři, jak jsem ráno skvěle napsal test atd.
Řešení: nevím, jak zabránit jejich vzniku, ale když si je uvědomím, tak na chvíli zmizí.
4) Mentální tendence, asociace - pro mě asi nejtěžší nepřítel, třeba jdu někudy, kde se mi kdysi něco významného stalo nebo jsem tam zažil nějaký silný pocit, v mysli to najednou sepne a vybaví se mi třeba nějaká píseň nebo hromada dalších myšlenek. Mentální tendencí dále myslím to, když se člověk nachází v relativně hlubokém meditativním stavu, a najednou mu zničehonic připluje myšlenka: "Hele, jsem úplně bez myšlenek, medituji" - a v tu chvíli s tím mysl chce něco udělat a přivolá hromadu dalších myšlenek nebo začne hrát nějakou píseň (u mě velmi často). Mysl je v takovýchto případech dočasně utišena, ale stále ještě příliš živá a občas o sobě dá takto vědět - proto tomu říkám tendence.
Řešení: na to nemám žádný recept, jen se asi hned vrátit zpátky do přítomnosti, ale někdy to prostě nejde.
5) Automatické myšlenky, komentáře - obsahově sice nejméně rušivé, avšak pro mě téměř neodehnatelné - např. dojdu na křižovatku, a okamžitě slyším: "Hmm, tak teď musím tudy." Nebo něco uklízím do skříně a hned slyším: "Tak tohle přijde sem, tohle musím posunout..."
Řešení: pro mě absolutně nepřekonatelné. Snad jedině vnímání všemi pěti smysly.
Tak a teď možná to důležitější, a tím jsou metody, jak mysl utišit. Jak výborně praví Buddha: "Cokoli zlého si mohou navzájem učinit nepřátelé a ti, co se vzájemně nenávidí, nesprávně vedená mysl přivodí člověku mnohem větší zlo. Ani matka, ani otec, ani žádný jiný soukmenovec vám nedokáže prokázat větší dobro než správně vedená mysl."
Zdá se mi, že tyto metody lze rozdělit dle dvou kritérií: na metody založené na konání a ne-konání. Samozřejmě, že každý to může vidět trochu jinak a provedl by tu klasifikaci jinak, ale já to vnímám následovně:
Ne-konání:
Maharši Ramana:
Známý tím, že před meditací či jógou upřednostňuje metodu sebedotazování. Spočívá to v tom, že člověk se nesnaží o kontrolu myšlenek, ale snaží se najít prapůvodní myšlenku. Podle Šrí Ramany je tímto počátkem "já-myšlenka" a z ní potom pramení všechny ostatní myšlenky. Člověk by se neměl snažit myšlenky potlačovat, ale všímat si jich a ptát se: Komu se tyto myšlenky jeví? Kdo je tím, kdo je vnímá? Kdo jsem já?
Šrí Ramana vždy zdůrazňoval, že člověk musí poznat svou vlastní podstatu, a to úplně stačí k tomu, aby mysl definitivně zabil. Mysl ani ego nemohou existovat poté, co člověk realizuje Já, tedy realizuje advaitu (nedualitu). Po této realizaci si každý uvědomí, že mysl ani ego neexistuje.
Maharši Ramana dále učil, že aby člověk došel této seberealizace, neměl by se považovat za konatele svých činů, neměl by se ztotožňovat s tělem. Při všem, co člověk dělá, by si měl připomínat myšlenku "já jsem" a také, že není konatelem děje. Z toho plyne, že Šrí Ramana v zásadě odmítal jakékoliv překotné hledání osvobození, osvícení nebo realizace. Člověku přiznával jen málo svobodné vůle a tvrdil, že jediná svoboda, kterou člověk má, je zaměřit se právě na myšlenku "já jsem" a tím definitivně odpravit mysl.
Proto mi tato metoda přijde jako ne-konání. Výhodu vidím v její nenásilnosti a nenáročnosti, nebezpečí v tom, že pokud to člověk neprovádí správně, tak se může na dlouhou dobu zaseknout a myslet si, že to stejně nemůže dělat jinak, protože k tomu nemá svobodnou vůli.
Osho:
Osho by se dal zařadit asi do obou skupin, ale často zdůrazňoval, že nemá cenu si na mysli nic vynucovat. Pokud tu je a je aktivní, tak ji máme nechat, ať se sama unaví. Osho taktéž kladl důraz na to, že osvícení se nedá najít, a že tudíž přemíra aktivity může mysl a ego spíš posílit, než je zničit. Svým posluchačům ale radil obě cesty - podle individuální volby každého - tedy konání i ne-konání. Nevýhodu spatřuji v tom, že mysl se neunaví nikdy, přesněji by se tedy mělo říci "dokud mysl neunaví vás" - protože skutečně existují stádia, kdy člověk rozbujelou myslí netrpí.
Zen:
Zenový přístup dobře vystihuje tato sloka z jedné zenové básně:
Když zastavíš mysl silou,
bude ta síla zdrojem neklidu.
Když něco zaháníš opakem,
kam se ti poděla jednota?
Zen sám sebe definuje jako hluboké nicnedělání. V zenu není o čem meditovat, o mysli se tam moc nemluví, není tam žádný konflikt mezi egem a Celkem, mezi utrpením a štěstím... Zen je prostě pro ty nejduchovnější lidi, zen je 100% zdraví, úplnost, jednota, tento přístup se hodí jen pro lidi s hodně specifickou mentalitou... Nevýhodou je, že jen málo lidí pochopí, v čem tento doopravdy přístup spočívá.
Carlos Castaneda (částečně):
Castanedův Don Juan se tématu mysli a vnitřního dialogu věnuje docela často a hodně dopodrobna, zastavení vnitřního žvanění je tam dokonce explicitně definováno jako to úplně nejdůležitější. I přesto však Don Juan nedává žádné konkrétní rady, jak zastavit mysl, prostě Carlosovi řekne, ať to udělá, jinak se nedá jít dál. Jako ne-konání bych to viděl z toho důvodu, že Don Juan často zmiňuje, že jsme jen hračky v rukách osudu a že jedinou zbraní, kterou každý válečník má, je jeho "bezchybnost" (impeccability). Osobně jsem to pochopil jako částečně trpitelský postoj, kdy pravý válečník dělá vždy to nejlepší, co je v jeho silách, nedává mysli příležitost být aktivní a pokud se objeví něco, co nemůže ovlivnit, tak to prostě jen bezchybně snáší. Jinak snad jedinou přímou metodou zastavení vnitřního dialogu, o které se Don Juan zmiňuje, je zvláštní typ chůze, kdy se člověk dívá těsně nad horizont, na nic konkrétního nezaostřuje a trochu pokrčí prsty proti ruce. To ale pro většinu lidí moc nápomocné není, vzhledem k našemu životnímu stylu.
Konání:
Buddha:
Buddhova osmidílná stezka a meditační praxe svou podstatou určitě patří k aktivním přístupům, jak utišit mysl. Velkou výhodou je, že jeho cesta je kompletní, tzn. že kromě samotné dhjány (pohroužení, meditace) je podpořena také etickou částí (správná mluva, správné jednání, správné živobytí) a noetickou částí (správný názor a správné rozhodování). Těch osm částí je seřazeno od vnějškových po niterné, ale je samozřejmě žádoucí držet se všech osmi naráz. Pokud touto cestou půjde někdo s opravdovým odhodlání, tak se podle mě jedná o nejkratší cestu. Zápaďákům na tom ale určitě nejvíce bude vadit požadavek brahmačárji, tedy celibátu.
Magická cesta:
Na to jsou tu určitě na fóru velcí odborníci, ale podle mě také jedna z cest, které jsou sami v sobě kompletní, i když asi hodně náročné.
Cesta pokojného bojovníka (Sókrates):
Podle mě jedna z nejschůdnějších cest pro dnešního západního člověka. V té knize je to sděleno vynikající formou, jednotlivé kroky jsou prezentovány postupně, zvolna tak, aby je člověk postupně mohl zpracovat, protože najednou by byly nepřijatelné (vegetariánství, sex. zdrženlivost, utišování mysli, půsty, ...). Je to jednoznačně cesta konání, sice se tam pracuje s meditací, ale důraz je kladen na skutky a konkrétní činy. Sám Sókrates v úvodu říká, že meditace je sice důležitá, ale že tato cesta se nebude zakládat na pouhém sezení v ústraní a upírání pozornosti do sebe. Snad jedinou nevýhodou je, že si to někteří lidé mohou vyložit jako obyčejné volnomyšlenkářství a laciný hedonismus (když si třeba Sókrates zapálí v závěru knihy cigáro a řekne, že je to úplně jedno, protože nad tím má absolutní kontrolu a dokáže bez problému neutralizovat jakékoliv případné následky).
Afirmace a sugesce:
To sice není metoda na úplné zničení mysli, ale jedná se minimálně o krocení myšlenek a jejich usměrnění pro dosažení určitého cíle. Částečně se to může zvrtnout ve vybíjení klínu klínem, tedy že se třeba 10 myšlenek nahradí jednou, kterou si člověk bude neustále opakovat. Nevím, myslím si, že pro praktické a konkrétní cíle je to jistě užitečné, ale v této podobě by to byla mysl, která by se snažila zničit sama sebe, což asi stěží může fungovat...
Tibetská snová jóga:
Nejedná se sice o cestu zaměřenou primárně na odstranění mysli, ale v podstatě se jedná o permanentní introspekci přes den, zkoumání snové podstaty našich emocí, vztahů, a hlavně myšlenek. Hlavním cílem je dosažení úplného probuzení jak ve snech, tak v bdělém stavu, což má za následek odstranění mysli. Zajímavé je také zkoumat, jestli mysl existuje ve snu, a pokud ano, do jaké míry ji zvládáte, do jaké míry je aktivní apod. (osobně zažívám případy z obou extrémů - tedy kdy mysl vůbec ve snu neexistuje a kdy naopak jde na 120%). Velikou výhodu zde vidím v propojení našich mentálních stavů v bdělosti a ve snu, protože zjistíme, že se jednak moc neliší a že jejich "snovost" je často stejná.
Klasická jóga:
Např. Maharši Ramana či Osho o ní tvrdili, že nevede ke zničení mysli, ale jen k jejímu dočasnému uspání, někdy dokonce k posílení ega. K tomu se moc nemohu vyjádřit.
Vnímání pěti smysly, denní bdělost:
Metoda přímá, jednoduchá, účinná. Jedinou nástrahou je naše zapomnětlivost a nepozornost. Stačí malinké rozptýlení a už to mysl zase nastartuje naplno.
Závěrem je asi ještě dobré podotknout, že nekontrolovaná mysl je podle mě jediným důvodem, proč člověk nemůže být teď hned okamžitě dokonale šťastný. Jeden zenový koán praví:
Žák: "Kdy to všechno skončí?"
Mistr: "A jak dlouho trvá právě tento okamžik?"
Žák: "Nejsem schopen vás sledovat."
Mistr: "Kdo má čas zabývat se takovými otázkami?"
Žák: "Ale musíte přece znát prostředek, jak si poradit s takovými, jako jsem já!"
Mistr: "Když si o to řeknou."
Žák: "Tak tedy, prosím."
Mistr: "Chybí ti něco?"
Myslím si, že na tom je hodně pravdy - co nám právě teď chybí? Proč právě teď není každý člověk bezpodmínečně šťastný? Je v této přítomnosti něco, co vyloženě brání naší spokojenosti? Nebo si to jen vymýšlí naše mysl?
Pokud jste se tím prokousali až sem, pak vězte, že na vás nemám žádnou konkrétní otázku, ale určitě si rád přečtu všechny názory a především vaše zkušenosti s krocení mysli a myšlenek.
Toť vše,
Krásný den.
