Výroba vlastního didgeridoo

[Lama]

1. Výroba didžeridu

Didžeridu je možno vyrobit z mnoha materiálů. Známe nástroje ze dřeva, z bambusu, z keramiky, ze skla, ze suché agave, nebo ze stromu yucca. Dále se vyrábějí didžeridu z různých směsí laminátu, lepidla a pilin, ale používají se i obyčejné novodurové roury. V našich podmínkách lze dosáhnout dobrých výsledků při výrobě nástrojů ze dřeva, přičemž používáme relativně jednoduchý postup práce. Popíšeme si však i některé další možnosti.


1. 1. Didžeridu ze dřeva

Existují dva základní přístupy k výrobě didžeridu ze dřeva. První preferuje půlení dřeva a následné slepení po vydlabání, druhý dává přednost vrtání nerozpůleného dřeva. Bohužel není dost dobře možné zjistit více informací o vrtání, neboť ti, kteří tento postup používají jej tají a nechtějí své triky prozrazovat. Rozhodně to nebude nic jednoduchého a bude potřeba speciálních nástrojů. Věnujme se tedy detailnějšímu popisu postupu výroby didžeridu půlené.


1. 1. 1. Materiál

První důležitou věcí je pochopitelně kvalitní materiál - dřevo. Na sběr je třeba myslet poněkud s předstihem a nebo doufat v to, že nalezneme klacek již suchý. To se však povede málokdy. Většina dřev ležících déle v přírodě je nasáklá a začíná tlít, což je pro výrobu zcela nevhodné. Ideální tedy je sebrat klacek právě uříznutý. Takové příležitosti se nám dostává například při různých prořezávacích pracech silničářů či železničářů, kteří každoročně pročišťují okolí cest a drah, nebo v parcích a lesích při prořezávání a čištění. Takového materiálu je možno nalézt vcelku dostatek a tak nemusíme řezat do živého stromu. Jakási ekoetika je zde patrně na místě, zvláště pokud si uvědomíme o jaký nástroj se jedná, jaká je jeho historie, původ a tradiční význam.


1. 1. 2. Vztah dřevo - zvuk

Jaký klacek tedy sebrat? Určitě dostatečně dlouhý, nejlépe alespoň o 10 cm delší na každé straně, než bude zamýšlená délka nástroje. Při schnutí totiž dochází často díky rychlému vysychání k praskání dřeva právě na jeho koncích. Šířka klacku je opět volitelná v rozmezí použitelnosti pro hru, které sahá od přibližně 4 cm na začátku, u náustku, do 15 cm na konci. Běžné velikosti se přitom pohybují někde mezi těmito dvěma extrémy (tedy např. 5cm na začátku, 10cm na konci). Pochopitelně si vybereme klacek co nejméně sukatý, bez prasklin, zetlelých míst a jiných vad. Tvar dřeva může být libovolný od rovných po křivé. Ideální je mírně zprohýbaný - mívá zajímavější zvuk, i když se s ním hůře pracuje. Zakřivení dřeva (a úprava vnitřku nástroje) způsobuje při hraní tzv. backpress, neboli zpětný tlak, který je žádoucí, neboť se při hře jaksi lze o co opřít, nespotřebuje se tolik vzduchu, hraní není tak náročné a je možné se více soustředit na pěkný zvuk. Příliš křivé nástroje však mají slabý, zadušený zvuk. Používají se klacky úzké na začátku a velmi široké na konci stejně jako klacky stejně široké na obou koncích.


1. 1. 3. Typy dřev

Na didžeridu je nejlepší co nejtvrdší dřevo. Může to být jakýkoli dobře rostlý kmínek či větev, připomínající svým tvarem námi požadovaný nástroj. Následující přehled může poskytnout orientaci v otázce vhodnosti jednotlivých dřev pro výrobu didžeridu. Pro hodnocení byla použita škála školního známkování.

dřevo zvuk opracovatelnost
dub 1 3
buk 1 4
jasan 2 3
javor 2 4
akát 1 4
lípa 3 1
líska 3 2
jeřabina 2 4
bez 2 4
modřín 4 1
jedle 4 1
smrk 4 1
topol 3 2
vrba 4 1
eucalyptus 1 4

Tato tabulka je pouze orientační, neboť velmi záleží na tom, kde dřevo roste, jak je staré, zda se jedná o větev či kmen. Stejně tak se zvuk dá velice ovlivnit procesem výroby, který podrobně popíšeme níže.


1. 1. 4. Schnutí

Pokud již tedy nějaké dřevo sebereme za účelem výroby, uskladníme ho pro vyschnutí. Rozhodně není dobré zbavovat dřevo kůry. Dochází pak k příliš rychlému vysychání a k podélnému popraskání celého kusu. K uskladnění a vysychání je nejvhodnější suchá teplá místnost s pravidelnou teplotou a s prouděním vzduchu. V domácích podmínkách je vynikající například panelákový sklep. V takovém prostředí je dřevo dokonale suché za několik měsíců. V jiných podmínkách (např. nevytápěná stodola, půda...) je nutno počkat, hlavně u tvrdých dřev, nejméně rok i více. Pokud máme klacků více a sbíráme častěji, pak je dobré označit si na dřevě datum sběru. Dobře vyschlý klacek je o poznání lehčí a na poklepání znělý.


1. 1. 5. Přípravy

Poté co dřevo vyschlo, můžeme začít s výrobou. Nejdříve si určíme délku nástroje. Musíme zde brát v potaz především celkový tvar dřeva, které jsme vybrali. Velice zhruba se dá říci, že čím je klacek širší, tím delší by měla být jeho konečná délka. Dalším určujícím faktorem jsou detaily v růstu dřeva. Nebudeme určitě nechávat na konci suk, u náustku se budeme snažit nechat rovnou část, na konci seřízneme dřevo v nejširším místě apod. Je dobré pokusit se vidět již hotový nástroj - jeho budoucí tvar - v ještě nezpracovaném dřevě a pokusit se podle toho postupovat. Musíme také brát v úvahu typ dřeva se kterým pracujeme. Čím je totiž materiál měkčí, tím méně si můžeme dovolit zacházet do extrémů. Např. z měkkého dřeva nevyrobíme krátkou širokou didžeridu, neboť měkké dřevo nebude znít dostatečně razantně. Před vlastní výrobou je také vhodné si prohlédnout a poslechnout již hotové nástroje. Přinese nám to lepší orientaci v závislosti zvuku na tvaru, délce a šířce nástroje.


1. 1. 6. Tvar náustku

Pokud máme dřevo seřízlé do konečné délky, vytvarujeme si náustek. Není tomu třeba, pokud je dřevo dostatečně tenké, avšak u většiny standardních nástrojů je nutno náustek vytvarovat - zúžit, jinak bude příliš široký a nebudeme moci správně dřevo rty rozeznít. Při hře na didžeridu je ideální, pokud se rty přirozeně opírají o dřevo a rozeznívají ho. Když je otvor příliš široký, můžeme jej ještě později zúžit včelím voskem, avšak při hraní se nedostaneme rty ke dřevu a hrajeme spíše do vosku. Pokud je naopak náustek příliš tenký, nebudeme mít tolik možností artikulace a zvuk bude jednolitý, hučivý, s malým rozsahem. Pokud vyrábíme didžeridu pro někoho konkrétního, či pro sebe, můžeme brát v úvahu i velikost úst. Běžný průměr otvoru náustku, vhodný téměř pro každého, je okolo 3,5 cm. Připočteme-li necelý centimetr šířky stěny - opět dle druhu dřeva - vyjde nám 5 cm jako celková šířka, na kterou bychom měli dřevo zúžit. Dřevo opracujeme nejlépe ostrým nožem. Začneme asi 20 cm od konce a rovnoměrně zužujeme seřezáváním do pravidelného kulatého zakončení.


1. 1. 7. Půlení

Puleni Dalším krokem je půlení. Pokud máme klacek sukatý či příliš pokřivený, který evidentně nepůjde rozštípnout, přikloníme se k rozříznutí. Je to postup sice zdlouhavý a vůči růstu dřeva méně přirozený, avšak máme jistotu, že se s dřevem nestane něco nepředpokládaného a že se rozpůlí pravidelně. Jediným nebezpečím při řezání je, že pokud je dřevo rostlé do spirály, tak po rovném rozříznutí dojde ke zkroucení a mohou nastat potíže s pozdějším lepením. Řezat můžeme ruční pilkou, což poskytuje větší možnost kontroly a tenčí řez, nebo pásovou pilou za cenu širšího rovného řezu. Dřevo by se mělo půlit pokud možno symetricky, aby byl dodržen jeho přirozený růst. Štípání tedy je pro výrobu podstatně příznivější, neboť přesně sleduje původní růst dřeva a nezanechává žádnou mezeru jako řezání. Často se však stává, že prasklina ujede k jednomu kraji, dřevo se rozštípne nesouměrně a v nejhorším případě se uštípne pouze část. Pokud tedy máme nějaký opravdu pěkný kus dřeva u něhož není jisté (např. pro množství suků), že se rozštípne dobře, pak raději přistoupíme k řezání. K rozštípnutí potřebujeme pracovní nůž, menší sekeru a kladívko. Nejdříve se pokusíme odhadnout, například podle letokruhů a kůry, jak dřevo roste a kudy bychom chtěli půlení vést. Na užším konci pak nasadíme nůž přesně na střed klacku, který je zvýrazněný u většiny dřev tzv. duší a poklepáním na něj připravíme krátkou prasklinu. Do ní poté nasadíme sekeru a postupným poklepáváním na ni kladívkem prasklinu prodlužujeme až k druhému konci. Pokud se vše zdaří, získáme dvě dokonale na sebe doléhající poloviny.


1. 1. 8. Dlabání dutiny

Po rozpůlení je dobré označit si tužkou ty části dřeva, kterých se chceme zbavit vydlabáním. Na obou koncích si naznačíme přibližnou tloušťku stěny nástroje. (Pro zjednodušení tak můžeme učinit již před rozpůlením.) Stěna běžné síly tvoří asi 15 až 20% celkového průměru dřeva. Tvrdší dřevo snese samozřejmě tenčí stěnu. V každém případě by se síla stěny neměla dostat pod 0,5 cm. Naznačený průměr otvoru obou konců poté spojíme podélně. Respektujeme přitom růst dřeva a letokruhy. Takto naznačíme budoucí stěny uvnitř nástroje. Tím jsme hotovi k dlabání dutiny nástroje.

Dlabani - Vydlabat dokonale dutinu didžeridu vyžaduje jistou dávku trpělivosti. Především však nyní potřebujeme kvalitní nástroje. Můžeme volit mezi sadou rovných dlát, jimiž dosáhneme spíše hrubšího povrchu vnitřku nástroje, a mezi kulatými dláty, která vytvoří povrch spíše hladký. Dláta musí být dokonale ostrá, jinak bude práce pomalá a náročná. Pokud máme pro výrobu připraven silnější kus tvrdšího dřeva, můžeme si dovolit imitovat vnitřek originálních nástrojů. Použijeme k tomu rovná dláta a vydlabeme dutinu více strukturovanou s množstvím záhybů a vrypů, která připomíná dutiny vyžrané termity. Později nám to však poněkud ztíží práci při impregnování vnitřku didžeridu. Pokud však máme opravdu tvrdé dřevo, např. buk, eukalyptus, habr, dub, můžeme impregnaci vynechat. Většina běžných dřev však impregnaci potřebuje. Je proto jednodušší použít kulatá dláta, abychom mohli později lehce natřít dutinu např. voskem, nebo vyztužit lepidlem. Pokud je dřevo spíše rovné a širší, můžeme i pomocí kulatých dlát vylepšit vnitřek didžeridu několika záhyby a nepravidelnostmi. Obohatí se tak výsledný zvuk a vznikne větší backpress. V ostatních případech, pokud je klacek nepravidelný či zprohýbaný, stačí vydlabat vnitřek bez dalších zásahů. Příliš strukturovaný vnitřek by mohl naopak zvuk nástroje otupit a zeslabit.

Vydlabano Vlastní dlabání se provádí při upevnění dlabané poloviny k pracovnímu stolu, či při zapření o pevný předmět nebo stěnu. Nejjednodušší je začít od jednoho konce do poloviny a pak od druhého konce dutinu dokončit. Je třeba stále kontrolovat, zda není stěna příliš tenká. Při práci na druhé polovině je také dobré občas přiložit poloviny k sobě a zkontrolovat, zda jsou obě stejně široké a zda jejich stěny dobře dosedají bez větších přesahů. Poté, co dřevo rozpůlíme, bychom se měli snažit co nejrychleji nástroj dokončit, tj. slepit vydlabané poloviny. Pokud se totiž rozpůlené, či zpola vydlabané dřevo nechá stát déle, může dojít k vysychání a deformacím. Nastávají pak potíže při slepování, neboť poloviny nedoléhají.


1. 1. 9. Úpravy vnitřku nástroje

Upravy Po vydlabání obou polovin je třeba zkontrolovat, zda se někde nevyskytly nějaké praskliny. Pokud ano, pak je nutné je zatmelit. Jestliže jsou praskliny příliš tenké, je lepší je mírně rozšířit ostrým, tenkým nožem, aby se dostatečně zatmelily. K lepení i tmelení jsou vhodné dvousložkové epoxidové přípravky. Známé a dobré jsou např. bezbarvý Epoxy 1200, či Eprosin - epoxidový tmel v černé a bílé barvě. Všechny praskliny a jiné chyby musí být dokonale zpevněné, aby později při hraní nezpůsobovaly nežádoucí zvuky. Stejně tak je nutno zpevnit místa kde jsou suky, které mohou časem vyschnout, či popraskat. Stačí jednoduše suk a jeho okolí pokrýt vrstvou tmelu, či lepidla. Po zaschnutí můžeme opravovaná místa a jiné nerovnosti srovnat smirkovým papírem.

Barveni Nyní vnitřek didžeridu můžeme nabarvit. Pro barvení a ochranu dřeva nám dobře poslouží lihová mořidla, lehce dostupná v mnoha barevných odstínech. Méně vhodná jsou mořidla rozpustná ve vodě - nedrží tak dobře jako lihová a při styku s vodou se stírají. Nátěrů můžeme provést několik pro dosažení sytého, rovnoměrného povrchu. Můžeme použít běžné štětce určené pro tyto účely, nebo i kousek textilie. Po zaschnutí mořidla vnitřek nástroje opatříme vrstvou, která zabrání poškozování dřeva hrou (tj. hlavně slinami). Při častém hraní je dutina nástroje vystavena velkému množství vlhkosti, která může způsobit praskání, či zahnívání dřeva a nepříjemný zápach. Vrstva vosku či vodovzdorného lepidla tomu dobře zabrání. Pokud je naše didžeridu z tvrdého dřeva bez vad, je lepší použít vosk, smůlu, či jejich směs. Při rozehřívání vosku můžeme přidat ještě běžný stolní olej, aby směs byla lépe roztíratelná. Vosk pomalu rozpouštíme v plechové nádobce nad středním plamenem, nebo ve vodní lázni, kdy je nádobka s voskem je vložena do malého množství vroucí vody. Tím se zabrání příliš rychlému zahřátí či vznícení směsi. Smůlu lze rozehřát do tekutého stavu pouze na plameni, vodní lázeň má příliš nízkou teplotu. Rozehřátou směs poté opatrně naneseme textilií na vydlabanou plochu uvnitř nástroje, nebo ji opatrně nalijeme rovnoměrně dovnitř a pak postupně rozetřeme. Velmi praktické je použití horkovzdušné pistole. Smůla i vosk totiž rychle zasychají a roztírání v chladném prostředí bývá nesnadné. Směs nesmí nikdy přijít do styku s plochami k lepení. Pokud se tak stane, je nutno takové místo před lepením odmastit technickým benzinem a lehce zdrsnit rašplí. Pokud použijeme ve směsi větší díl vosku, docílíme rovnoměrného lesklého filmu, který podpoří původní charakter dřeva. Při použití směsi se smůlou vznikne silnější, pevná a spíše nerovná vrstva, která dřevo poněkud zakryje ale měkčí materiál zpevní. Smůla také později při hraní krásně voní.

Pokud je didžeridu vyrobena z měkčího, či narušeného dřeva, je lepší zpevnit celý vnitřek vrstvou epoxidu. To poněkud popře přírodní původ nástroje, avšak odměnou je silnější, jasný zvuk. Rozmíchaný epoxid nanášíme v pracovních rukavicích, nejlépe kulatou stěrkou či špachtlí, nebo textilií. V tomto případě je lepší nanést lepidlo i na plochy k lepení a obě poloviny slepit. Uvnitř se totiž vytvoří jednolitá vrstva epoxidu, která zaručí úplnou těsnost a přilnutí obou polovin. Není také nutné ošetřovat suky a praskliny s výjimkou těch, které by se pouhým nanesením vrstvy lepidla očividně nezpevnily.


1. 1. 10. Lepení

Lepeni Lepení polovin didžeridu k sobě vyžaduje pozornost a preciznost. Vhodnými pomůckami jsou truhlářské svorky a instalatérské kroužky, které dokonale stáhnou a zpevní lepené poloviny. Před lepením je vhodné plochy zdrsnit jemnější rašplí, aby lepidlo dobře ke dřevu přilnulo. Plochy vzniklé štípáním některých dřev jsou totiž velmi hladké. K lepení je nejlepší použít speciální truhlářské lepidlo. Osvědčené jsou např. dvousložkové epoxidové přípravky (Eprosin T 30, Epoxy 1200, ..). Lepíme podle návodu používaného lepidla. Při použití epoxidu se natírají obě plochy a ihned se spojí. Lepidla raději nepoužíváme mnoho, aby se ho zbytečně nedostalo příliš do dutiny didžeridu. Pro první fixaci se dají použít svorky, poté je třeba dokonale obě poloviny stáhnou k sobě šrouby instalatérských kroužků. Pokud k sobě poloviny dobře dosedají, postačí i silné svázání provazem na několika místech. Nakonec ještě prozkoumáme, zda nejsou někde ve spojích mezery, které by bylo třeba vyplnit lepidlem, či vhodně vloženou dřevěnou třískou. Schnutí probíhá nejméně 24 hodin, raději déle.


1. 1. 11. Vnější design

Barveni Po zaschnutí ještě jednou zkontrolujeme oba spoje a případné mezery zatmelíme. Nyní je vlastní nástroj již hotov a následuje pouze úprava vnějšku a zdobení. Zde již vše záleží pouze na našem vkusu a efektu, kterého chceme dosáhnout. Pokud preferujeme spíše přírodní vzhled, můžeme na dřevě ponechat kůru, která se neodlupuje a celý nástroj natřít například pouze jedním tmavým mořidlem. Pokud kůru oloupeme, pak lze například pouze obrousit dřevo smirkovým papírem a nalakovat, nebo navoskovat. Nástroj bude pak velice přírodní a elegantní. Oloupané dřevo lze také namořit i několika odstíny, např. v pruzích, barevných přechodech atd. Na zaschlý namořený základ lze cokoli namalovat. Dobré a dostupné jsou modelářské, vodou ředitelné barvy na dřevo, které lze i dobře míchat. Malovat můžeme štětcem, hadříkem, ale i prsty. Po zaschnutí barvy se obvykle dřevo lakuje či voskuje kvůli ochraně před vlhkostí a odřením. Vosková vrstva na mořidle také zvýrazňuje a prohlubuje barvu a lesk nástroje. Tato vrstva se postupně stírá a vsakuje do dřeva a proto ji občas obnovujeme. Výtvarnému zpracování nástrojů se ještě budeme věnovat ve speciální kapitole.


1. 1. 12. Náustek

Naustek Nyní už pouze opatříme didžeridu voskovým náustkem. Ten vytvoříme z čistého včelího vosku. Vosk se vytvaruje do kroužku o průměru didžeridu. Jeho šířka je stejná jako šířka stěny nástroje. Kroužek se lehce nahřeje z jedné strany a připevní se na horní konec nástroje. Poté se vytvaruje do konečné podoby, která nám vyhovuje pro hraní. Měl by být pravidelný a plynule navazovat na vnitřní stěnu nástroje. Dobře vytvarovaný náustek je základním předpokladem kvalitního a pohodlného hraní. Pokud právě začínáme a učíme se hrát, pak se náustek většinou dělá poněkud užší, abychom dokázali udržet čistý a silný tón. Později jej spíše rozšíříme, abychom měli více prostoru a možností pro modulaci zvuku. Náustek je dobré občas vyměnit, neboť se na něj nalepují kousky prachu a vosk stárne a měkne. Hraní je pak nepříjemné a nehygienické.

Druhou možností jak vyrobit náustek je postupné namáčení konce didžeridu do rozehřátého vosku. Vosk se postupným máčením a zasycháním nabaluje na konec nástroje. Vzniklý tvar se dá nakonec lehce upravit. Přebytečné části se odkrojí nožem a konečný tvar se upraví prsty.


1. 2. Didžeridu z agave

Agave Výroba didžeridu ze suchého květu subtropické agave je podstatně jednodušší a kratší, avšak zvukově lepší je didžeridu dřevěné. Mimo agave se používá v severní Americe také podobná a botanicky příbuzná rostlina yucca [česky juka]. Nejdříve je nutné mít materiál, tzv. pitu. Pita je původně patrně španělské slovo, které zdomácnělo i u nás a označuje suchý květ agave. Agave vyžene pouze jediný květ za svůj několik let dlouhý život. Celá rostlina poté co dozrají semena uschne. Pitu sbíráme z již suché agave, neboť čerstvá je pro výrobu nevhodná a také je lepší nechat rostlinu uzrát, aby se mohla rozmnožovat. Pita samotná je zužující se kus hmoty s houbovitým vnitřkem a tvrdou stěnou. Ve spodní části se pity rozšiřují do tvaru obráceného poháru. Této části se využívá k výrobě bubnů. Dlouhá, pozvolna ke květu se zužující část, se používá na didžeridu. Je jistě lepší vybírat pro výrobu pity se silnější a tvrdší stěnou. Některé mladší rostliny mají stěny příliš tenké a ani po zpevnění vnitřku smůlou nebo lepidlem nejsou vhodné pro hraní. Pitu získáme nejlépe od někoho, kdo jezdí často do Španělska nebo Itálie. Mnozí mladí lidé se dnes živí domácí výrobou hudebních nástrojů, ručně šitých obleků, bot a doplňků z kůže apod. Často také jezdí do jižních zemí pro kvalitní a levné suroviny - pro kůži, dřevo a pity, nebo navštěvují arabské a africké trhy. Můžeme je požádat o dovezení pity na didžeridu, či buben, nebo si ji můžeme přivézt sami z dovolené.


1. 2. 1. Shrnutí výroby didžeridu z agave

Samotná výroba je v principu stejná jako u dřevěné didžeridu. Zde však musíme zjistit, dříve než nástroj zkrátíme na konečnou délku, jak je silná jeho stěna. Může se totiž stát, že po odebrání měkkého vnitřku bude stěna příliš tenká ve srovnání s délkou nástroje. Tedy - čím je tvrdý okraj pity tenčí, tím delší nástroj vyrobíme. Při silnějším okraji si můžeme dovolit nástroj kratší, který bude znít silně a bude vibrovat rychleji. Nyní si opět pečlivě naplánujeme, jak pitu rozpůlit. Pro půlení můžeme použít ostrý nůž a pitu prostě podél rozříznout. Málokteré rostliny jsou tak tvrdé, aby bylo nutno použít pilu. Po rozpůlení vydlabeme kulatým dlátem houbovitý střed stonku až k místu, kde pita začíná tvořit tvrdou stěnu. Vnitřek didžeridu z agave je třeba v každém případě řádně zpevnit smůlou, epoxidem, nebo jiným vodovzdorným lepidlem po celé délce, aby zvuk nástroje byl dostatečně silný a ostrý. Lepení obou polovin provádíme opět epoxidem, nebo jiným vhodným lepidlem. Spoj zpevňujeme instalatérskými svorkami (opatrně, neboť agave je podstatně křehčí než dřevo), nebo pevně stáhnutými provazy. Po zaschnutí můžeme nástroj namořit a určitě navoskovat. Pita má zajímavý povrch, který vypadá nejlépe bez přílišného malování. Stačí lehký nátěr některým přírodním odstínem mořidla, navoskování pro ošetření povrchu a pita dostane příjemné elegantní vzezření. Poté nástroj obvyklým způsobem opatříme náustkem a je hotovo. Zvuk didžeridu z pity není tak výrazný a silný jako zvuk originálu či didžeridu ze dřeva, avšak je příjemný a hebký. Na pitu se také dobře začíná, hrát na ni bývá jednodušší. Velkou výhodou je rychlá a jednoduchá výroba. Z agave se dá poměrně jednoduše vyrobit nástroj nebývalých rozměrů a tedy i zvukových vlastností, který bychom velice obtížně vyráběli v domácích podmínkách ze dřeva. Jedinou překážkou je v našich podmínkách pouze horší dostupnost základní suroviny - suché agave.


1. 3. Didžeridu z bambusu

Další možností pro výrobu didžeridu je bambus. V Čechách se dá vhodný kus bambusu sehnat např. v obchodech s ratanovým nábytkem. Prodávají se obvykle 3 metry dlouhé kusy bambusu o průměru asi 5 cm, který však nemá dostatečně silné stěny na to, abychom z něj vyrobili dobrý nástroj. Pro začátečníky a pro základní nácvik však poslouží výborně.


1. 3. 1. Shrnutí výroby didžeridu z bambusu

Z třímetrového kusu nepoškozeného bambusu lze vyrobit dva nástroje. Vybereme si pochopitelně co nejpevnější a nepopraskaný bambus. Případné drobné prasklinky se dají zalepit, nebo zatmelit. Bambus řežeme pilou tam, kde má kolena. Seřízneme si kus na požadovanou délku, přičemž bereme v úvahu celkovou konstituci bambusu. Poté je nutné zbavit se kolen. Jednoduchý způsob je vypálení rozžhaveným železem. Můžeme použít například kovovou trubku o trochu tenčí než je průměr bambusu. Postupně propálíme všechna kolena. Poté pohledem dovnitř proti světlu zjistíme, zda v dutině nejsou nějaké zbytky kolen, nebo velké nepravidelnosti, které by vadily při hře. Pokud ano, začistíme je žhavou trubkou, nebo jiným vhodným nástrojem. Bambus má jednu velkou nevýhodu - velice reaguje na změny teploty a vlhkosti. Pro přenášení nástroje je tedy dobré mít nějaký teplotu a vlhkost izolující obal a zabránit tak rychlým změnám, které způsobují neodstranitelné praskliny. Ze stejného důvodu je možné a vhodné opatřit vnitřek nástroje ochrannou vrstvou např. lepidla, šelaku apod. Postupujeme tak, že lepidlo postupně lijeme do vnitřku bambusu za stálého otáčení, až je celá vnitřní stěna pokryta přibližně stejně silnou vrstvou lepidla. Bambusové nástroje se příliš nezdobí, při namočení a pozdějším schnutí dochází k praskání. Můžeme však bambus lakovat, což zaručí i jistou ochranu před teplotními změnami. Je možno nanést i několik vrstev laku na dřevo. Často se používá lak na nábytek. Poté vyrobíme známým postupem náustek a můžeme začít hrát. Na bambusové nástroje by se nemělo hrát příliš dlouho, aby vlhkost v dutině mohla vyschnout a nevznikalo tak nebezpečí prasknutí kvůli přílišné vlhkosti.


1. 4. Didžeridu z plastu

Nejjednodušším způsobem výroby nástroje, který se zhruba podobá didžeridu, je použití novodurové instalatérské trubky. Nejedná se vlastně vůbec o didžeridu, avšak novodur má i své přednosti. Především je levný a lehce dostupný. Novodur je vhodný např. pokud potřebujeme rychle vyrobit více nástrojů najednou. Jeho zvuk je sice poněkud chabý, ale pro nácvik základních technik a obecné pochopení principu didžeridu postačí. Velkou výhodou novoduru je také jeho trvanlivost, dá se říct, že vydrží věčně. Kdo tedy např. začíná hrát, seznamuje se s nástrojem a není si jistý, zda investovat do něčeho kvalitnějšího, může začít s novodurem a ověřit si, zda didžeridu je to pravé. Novodurové trubky jsou také velmi vhodné k ladění zkracováním. (viz níže)

Z nabídky u nás dostupných novodurových trubek jsou pro výrobu vhodné především průměry 40 a 50 mm. Další průměry - 32 a 63 mm jsou využitelné méně, ale dají se také použít. Při výběru nástroje vždy počítáme s temperamentem a velikostí úst hráče a také s tím, čeho chceme dosáhnout, jakého zvuku. Průměr 32 mm bychom využili např. při práci s menšími dětmi a průměr 63 např. pokud potřebujeme nějaký hluboký basový zvuk do palety nástrojů souboru.


1. 4. 1. Shrnutí výroby didžeridu z plastu

Délka novodurové trubky při průměru 40 mm se může pohybovat od 100 do 150 cm, u průměru 50 mm začneme raději až u 110 cm, neboť kratší nástroje větších průměrů se rozeznívají hůře. Po seříznutí trubky na požadovanou délku zbrousíme smirkovým papírem řez na obou koncích. Je také možno opatrně řez nahřát a tak ho přirozeně zatavit do kulata. Poté, pokud nechceme mít jen rovnou trubku, můžeme také pozměnit tvar novoduru. Náustek, obzvláště pokud pracujeme s širším průměrem, můžeme trochu zúžit - např. tak, že nahřejeme konec trubky a opatrně jí trochu ze všech stran smáčkneme, nebo dokonce přeložíme okraj dovnitř dutiny. Druhý konec lze naopak rozšířit. Opět nahřejeme a postupně pomalu roztahujeme konec trubky do trychtýřovitého tvaru. Samotnou trubku lze také ohýbat, bude pak vypadat lépe a bude se na ní lépe hrát, protože bude mít větší backpress. Všechny tyto úkony vyžadují jistý cvik, který se však dá získat velice rychle.

Náustek nemusíme dělat vůbec v případě, že trubka má nějaký běžný rozměr a řez není ostrý. Pokud je průměr širší a nebo když chceme mít větší komfort pro hraní, můžeme trubku opatřit voskovým náustkem. V případě novoduru je vhodnější vyrobit náustek tak, že vosk rozehřejeme a konec trubky namáčíme postupně do vosku. Postupně se vytvoří dostatečně silná vrstva, kterou lze ještě dodatečně vytvarovat a přizpůsobit. Před nanášením vosku je možné konec trubky zdrsnit hrubším smirkovým papírem, aby vosk lépe přilnul.

Povrch novodurové trubky lze i různě výtvarně pojednat. Můžeme bez omezení malovat veškerými barvami, určenými pro malbu na plast. Je přitom lepší opět jemně povrch plastu zdrsnit, aby barvy lépe držely. Další možností je polepování novoduru textilií, např. tkalounem. Na zdrsněný povrch plastu naneseme vždy postupně vrstvu lepidla a omotáváme textiliemi. Lze tak, při dobrém výběru barev a materiálu dosáhnout vcelku zajímavého vzezření, rozhodně lepšího, než je původní plastový povrch. Pěkně působí také omotání části trubky např. přírodním jutovým, nebo konopným provazem. Tyto techniky lze pochopitelně i kombinovat - např. na obou koncích tmavý tkaloun, na něm omotávka a ve střední části trubky barevná malba atp.


1. 4. 2. Slidedidg

Vtipnou formou novodurového didžeridu je jeho teleskopická varianta. Existují netypické průměry plastových trubek a některé z nich se liší právě o tolik, že je lze přesně vsunout do sebe. Při hře se pak dá posunováním měnit délka nástroje a tím i jeho zvuk. Dosahuje se tak celkem zajímavých efektů a při jistém cviku a troše hudebního sluchu se dá měnit základní tón trouby a sledovat melodii ostatních nástrojů, či hrané skladby. V zahraničí existují i profesionálně vyrobené posunovatelné nástroje z jiných materiálů nazývané slidedidg. Ke klasickému didžeridu má slidedidg, obzvláště novodurové, dosti daleko, avšak jeho výhodami jsou obzvláště skladnost, trvanlivost a tónová přizpůsobivost. Pokud používáme didžeridu jako doprovodný nástroj pro hraní běžné hudby s jinými nástroji, tak oceníme, že nebudeme potřebovat pro každou tóninu jeden nástroj, ale vystačíme s jedním či dvěma za cenu sterilnějšího zvuku. Přesto se u nás používá slidedidg jen velice zřídka. Možná se jeho obliba zvýší až se u nás objeví výrobci kvalitnějších nástrojů než jsou novodurové.



2. Celkový výraz didžeridu


2. 1. Ladění a zvuk

Ruzné trouby Didžeridu se dá naladit do určitého základního tónu. Je na to však třeba myslet již při výrobě, nejlépe již při sběru materiálu. Pro naladění se používá jednoduchý systém postupného zkracování. Pokud tedy chceme vyrobit nástroj s nějakým základním tónem, pak je třeba sebrat co nejdelší klacek. Poté běžným způsobem vyrobíme dlouhý nástroj - polotovar a zjistíme jeho základní tón. Postupným zkracováním délky nástroje se zvyšuje jeho tón. Před vlastní výrobou je vhodné prohlédnout si co nejvíce nástrojů a zjistit jejich rozměry a tóny, abychom získali rámcovou představu jak postupovat při pokusu o naladění didžeridu. Může se totiž stát, že námi požadovaný tón by vyžadoval takové zkrácení, že by se na nástroj už nedalo hrát. Tomu zabráníme právě dimenzováním náustku, tvaru dutiny, síly stěny atd. Pokud tedy např. chceme vyrobit didžeridu laděnou v E, tak si prohlédneme nějakou již hotovou, laděnou někde okolo C, či D a vyrobíme nástroj podobných rozměrů. Když máme štěstí a náš výrobek se pohybuje těsně pod E, tak už jen po malých kouskách zkracujeme, než docílíme kýženého tónu E. Pokud máme smůlu a výrobek zní v F, tak nezbývá než se spokojit s F, nebo ladit - zkracovat - na tóny vyšší - Fis, G atd. Pro ladění jsou tedy, díky podmínkám naznačeným výše, vhodnější např. nástroje z pity, či plastu, které jsou jednodušší a jejich zkracování se tolik nepodepíše na celkovém charakteru výsledného didžeridu, než nástroje dřevěné při jejichž výrobě bereme více v potaz růst dřeva, jeho přirozenou skladbu a tvar. Zkrácením pěkně rostlého didžeridu sice dosáhneme vyladění, avšak můžeme ztratit něco z jeho komplexnosti, přirozeného tvaru a tak vlastně celkově nástroji uškodit. Právě celistvá, harmonická stavba dřeva didžeridu, společně s precizní výrobou, zaručují dobrý a plný zvuk. Po nějaké době tak můžeme již pouhým pohledem přibližně rozpoznat jak asi nástroj zní. Didžeridu se tak může stát nejen něčím, co produkuje zvuk, ale komplexním uměleckým dílem, které nás oslovuje svým zvukem, tvarem, barvou, vůní vosku a dřeva, povrchem a materiálem. Zvuk didžeridu má mnoho vrstev a poloh. Jejich součet - hlasitost, rychlost, tón, barva tvořená alikvóty a rozsah dávají společně s uměním hráče každému kusu nezaměnitelný charakter. Tvar nástroje podpořený zdobením dokresluje celkový dojem ze hry. Ideální je, když ten, kdo didžeridu zdobí, je schopen zároveň vystihnout přirozený charakter nástroje, namalovat jeho zvuk. Hráč také silně vnímá povrch nástroje, kterého se při hře dotýká, jeho váhu a celkovou konstituci. Tyto dojmy mohou zpětně ovlivnit styl hry. Ve zvuku se navíc silně odráží i charakter prostředí ve kterém se hraje. Hra a poslech se tak stávají komplexními aktivitami přesahujícími rámec "ucho - zvuk".


2. 2. Obal a péče

Poslední věcí týkající se výroby didžeridu je vhodný obal. Pokud s nástrojem cestujeme, nebo jej často přenášíme, je obal nutností. Nejlepší pro výrobu obalu je např. staré pouzdro od lyží, nebo jiný podobný materiál - pevný, nepromokavý a dostatečně silný, chránící nástroj co nejvíce proti nárazům a teplotním rozdílům. Ze zvolené textilie ušijeme, nebo si necháme ušít, rouru takovou, aby se do ní nástroj pohodlně vešel, opatříme ji uzávěrem, např. překlápěcím víkem s tkalounem, a popruhem přes rameno pro nošení. Kvalitní obal nám může ušetřit spoustu nepříjemností. Zabrání poškození při pádu, navlhnutí, odření, nebo prasknutí při přemístění nástroje ze zimy do tepla, či z vlhka do sucha. Pokud chceme mít opravdu luxusní obal, můžeme dovnitř všít ještě tenkou vrstvu molitanu. Didžeridu, pokud je vyrobeno ze dřeva, bambusu, nebo jiného přírodního materiálu, vyžaduje šetrné zacházení. Největší škody jsou způsobeny rychlými změnami vlhkosti a teploty. Dřevo, i když je již suché, má tendenci nasávat vlhkost. Když pak rychle schne, tak se také rychle zmenšuje jeho objem, což právě může mít za následek praskliny ve spojích i mimo ně. Proto se snažíme didžeridu uchránit přílišných změn teploty a vlhkosti. Také hraní způsobuje vlhkost uvnitř nástroje a tak po hře raději nenecháváme nástroj na příliš teplých místech. Obecně není vhodné nechávat didžeridu déle na slunci, blízko topení nebo ohně. Po delším hraní necháme nástroj dostatečně odpočinout - vyschnout a pokud možno jej nevkládáme do obalu. Při dobrém zacházení a občasném obnovení vnější vrstvy vosku, nebo laku by dobře vyrobený nástroj měl mít relativně dlouhou životnost. Zda se nástroj dlouhodobým častým hraním ohraje a jeho zvuk se zhorší, jsem zatím nestačil vypozorovat, ani jsem nikde nenalezl informace na toto téma. Stejně tak není známo, zda nástroj zraje jako např. housle. V každém případě se však zvuk didžeridu mění. Je možné, že stárnutí, či zrání nástrojů je individuální záležitostí, která závisí na materiálu, kvalitě výroby, péči a prostředí konkrétního nástroje.


2. 3. Výtvarná stránka nástrojů

Komplet Jak jsem již zmínil, didžeridu lze zdobit v podstatě bez omezení. Australské kmeny mají mnoho stylů zdobení - od čistého přírodního vzhledu, přes jednoduché malby a jednobarevné nástroje, až po velice složité o dlouhou tradici opřené malby se symbolickými hlubokými významy. Dnes se objevují tendence napodobovat při zdobení didžeridu tradiční malbu a tak dát nástroji punc originality. Jako by původně vypadající malby zaručovaly lepší zvuk. Často se pak bohužel stává, že si věci neznalý zájemce o nástroj vybírá v jakémsi obchodu s orientálními suvenýry didžeridu pouze podle designu. V Čechách není ustálena žádná tradice zdobení etnických nástrojů a pochybuji, že se v dohledné době nějaká vytvoří. Jedná se o importovaný nástroj, jehož funkce a postavení v hudbě se teprve konstituuje. Až didžeridu zdomácní a budou známy dílny, které nástroj vyrábějí, budou mít svůj styl výroby a zdobení, pak bude mít hodnocení výtvarného zpracování smysl. Bude možno říci: "Tahle série oranžových trubek s modrým jelenem z dílny pana Suchánka je známá pro svůj specifický ostrý zvuk. Jednou jsem na takovou hrál a znám pana Suchánka, chci didžeridu od něho." Zatím se však na hodnocení didžeridu podle designu spolehnout nelze. Jak tedy postupovat při zdobení? V každém případě je lepší s malováním trochu počkat, nástroj si nejdříve vyzkoušet, pokusit se definovat jeho charakter, něco co je pro něj význačné, jedinečné. Při troše představivosti můžeme zkusit převést zvuk didžeridu do obrazu, do barvy. Pocit, který máme při poslechu, nebo hře určitě bude s nějakou barvou korespondovat více než s jinou, bude se nám vynořovat nějaký obraz, tvar atd. Toto by se mělo na výtvarném zpracování didžeridu určitě nějak projevit. Kdo takovéto věci ignoruje nebude nikdy schopen vyrobit dobrý nástroj, ani na něj hrát; o hře s jinými lidmi a nástroji nemluvě. Vyrobíme tedy didžeridu a nějaký čas hrajeme na nezdobený polotovar. Poté co máme jasný obraz o osobnosti nástroje, můžeme se pustit do zdobení. Většinou zřejmě nedosáhneme kýženého ideálu, je zde však důležité, aby došlo k vnímání zvuku, jeho skladby, intenzity a barvy. To, co namalujeme pak již není tak důležité. Hlavní je, že jsme malbu o něco opřeli, že jsme chvíli poslouchali a přemýšleli o nástroji a jeho charakteru.

Zdroj: http://www.didgeridoo.cz

[Lama]

Doporučuju bambus. Když seženete fakt dobrej kousek kmenem bambusu, vyrobíte hodně levný a kvalitní didgeridoo