Životní příběh, vyprávění (metanarativní diskurs)

[equilibrium]

Dobrý den všem,

otázka, na kterou se chci zeptat, je zdánlivě jednoduchá: vnímáte svůj život jako jakýsi příběh či vyprávění? Máte pocit, že v tomto životě o něco „jde“? Že hrajete nějakou úlohu v příběhu, na kterém vám záleží a jehož jste nedílnou součástí?

Vysvětlím, co mám přesně na mysli. Zhruba do svých 19 let jsem přesně tento pocit měl. Můj život byl napínavý příběh, který se psal sám a na němž jsem měl svůj nezcizitelný podíl (tzn. že nikdo nemohl převzít mou úlohu). Bylo kolem mě vše, co k pravému příběhu patří – úhlavní nepřítel (dokonce metafyzický – osobní křesťanský bůh), osobitý hlavní hrdina (to jako já), lineárně cyklické vnímání času (vysvětlím dále), úchvatné prostředí, v němž se to celé odehrávalo, emotivní hudba, která příběh podkreslovala atd. A hlavně víra v hodnotu či autonomní smysl (takový smysl, který jsem dal životu já sám). Tato hodnota, tedy žádoucí stav, k němuž jsem jakoby směřoval, dodávala všemu dění nádech mystična a epiky. (Tím stavem byl nejprve ateisticko-relativistický světonázor + plus uskutečnění autonomní ateistické etiky, v pozdější fázi jsem spíš usiloval o jakousi panteistickou harmonii + rozvinutí astrálních schopností).

S tím souvisí i lineárně-cyklické vnímání času. Sice jsem vnímal cykly ročních období, ale pokaždé jinak. Když si vybavím čtyři podzimy mezi 15. a 19. rokem života, tak každý z nich byl ÚPLNĚ jiný, každý odhaloval úplně novou záhadu, nad kterou jsem mohl žasnout. Každým rokem jsem viděl svět úplně jinýma očima a díky tomu jsem vnímal svůj příběh jako velmi poutavý a hodnotný. Prostě jako když čtete dobře napsaný román a těšíte se na každou další kapitolu, co nového vám přinese.

Nicméně, po ukončení střední školy se toto paradigma naprosto zhroutilo. Sláblo již delší dobu, to jsem vnímal, ale když zmizelo úplně, poprvé jsem viděl nicotu. Od té doby ačkoliv jsem objevil řadu skvělých věcí, zejména bdělost, meditaci či mentální techniky, tak už mi svět přijde jako nahodilé, nepříliš oduševnělé místo, které je ve své podstatě nicotné jako všechno. Když jsem postupně prohlédl, že všechny věci jsou ze samé podstaty prázdné, neuspokojivé a neosobní, dodalo mi to klid, ale zároveň mě to zbavilo nějakého hlubšího zájmu na životě. Od té doby nemám budoucnost, ztratil jsem iluzi nějakého „smyslu života“ (absolutně netrpím představou, že tu mám nějaký „úkol“ nebo „účel“), neprožívám tak hluboké emoce (resp. emoce se objevují, ale už je neprožívám „lidsky“, protože je nepovažuji za substanciální jako dřív). Život mi přijde jako změť nahodilých epizod, které jsou vzájemně zaměnitelné, stejně tak jsem poznal, že já jakožto nějaká „osoba“ vlastně nejsem z nejvyššího hlediska vůbec důležitý a že by právě můj part mohl převzít prakticky kdokoliv.

Na tom všem by nebylo nic problematického – stalo se tak všem osvíceným lidem. Ovšem vím, že je ve mé osobnosti část, která cítí, že můj minulý příběh je nedožitý či nedostatečně prožitý (jedná se především o dvojplamenný příběh). Bohužel tomu tak je – jsem naprosto desynchronizován, neboť jsem pochopil příliš brzy, že jakýkoliv příběh je jen iluzí. Takže na to, abych v současném stavu svůj příběh dožil, jsem toho podle mě už poznal příliš – a na to, abych se od příběhu oprostil, jsem toho zase příliš málo prožil. Konflikt poznání a prožívání je to, co považuji za velmi nezdravou věc.

Zjistil jsem, že jakýkoliv příběh může fungovat jen na základě tří iluzí. Jsou to tyto: iluze dějinnosti neboli času, iluze osobnosti a iluze hodnoty. Příběh se musí odehrávat v lineárním čase – proto dějinnost. Musí v něm být nějací aktéři, kteří si o sobě myslí, že jsou nějaké „osoby“ navzájem se od sebe lišící svou podstatou – proto iluze osobnosti. A hlavně příběh musí být „o něčem“, musí tam „o něco“ jít – proto hodnota. Skutečnost je však taková, že tu nejsou žádné nezávislé osoby jednající v lineárně plynoucím čase za účelem dosažení nějaké hodnoty. Neexistuje ani jedno z toho, takže i kdybych s tímto vědomím, které mám, měl nějaký příběh prožít, bylo by to falešné.

Jaký je váš názor na tyto úvahy? Vnímali jste v mládí svou existenci podobně, nebo jste věděli od samého počátku, že všechno projevené (svět) je jen dočasný nahodilý vřed na ničím nepodmíněném neprojevu (parabrahman)? Jaký je váš názor na vztah mezi poznáváním a prožíváním? Co si myslíte o dvojplamenném příběhu?

[Firzen]

Ahoj

Moc hezky jsi popsal vše, co cítíš a vnímáš. Je vidět, že jsi dosáhl hlubokého poznání. Bohužel se mi zdá, že toto poznání neumíš využít k tomu, abys byl šťastný. Když se nad tím zamyslíš, tak smyslem našeho života je být šťastný. Nikdo z nás nedělá nic z toho, co dělá, z jiného důvodu. Každý chce být šťastný, a kdo říká, že ne, tak lže sám sobě.

Co se týče toho, jak jsi říkal, že tvoji úlohu by mohl leckdo převzít, tak to podle mě také není tak úplně pravda. Jsi nesmrtelný a nezrozený duch, který zde má své místo. Tvá nesmrtelnost je důkazem, že jsi důležitý. Eckhart Tolle ve své knize Moc přítomného okamžiku hned na začátku píše: "Jste tady, abyste pomohli naplnit božský smysl vesmíru. Tak důležití jste!"

Dále se Eckhart Tolle i Eduard Tomáš shodují na tom, že naše pravá podstata je nepopsatelně úžasná, a prostě naprosto božská. Můžu potvrdit, že ticho a nicota uvnitř nás, je opravdu čisté světlo daleko mocnější. než všechno, co si běžně dokážeme představit. Během své cesty jsem rozhodně neměl pocit, že by nebyla důležitá. Právě naopak.

Dále by mě taky zajímalo, jestli jsi na vše, co píšeš opravdu přišel sám, a nebo jestli tě ovlivnily nějaké knihy, učitelé, lidi, ... ? Je to tvoje poznání, nebo poznání někoho jiného? Čerpat z poznání druhých může být někdy nebezpečná záležitost. Jak už jsem říkal, je jisté, že chceš být šťastný. Pokud cítíš prázdnotu, něco může být v nepořádku.

Bůh tě podporuje, to sis možná všiml. Kdyby tvá cesta důležitá nebyla, proč by to dělal?

Měj se hezky, a přeju ti, aby jsi zase našel své štěstí!

[equilibrium]

Když se nad tím zamyslíš, tak smyslem našeho života je být šťastný. Nikdo z nás nedělá nic z toho, co dělá, z jiného důvodu. Každý chce být šťastný, a kdo říká, že ne, tak lže sám sobě.

100% souhlasím. Je však dobré si uvědomit, že tato představa je poměrně antropomorfní. Pokud definuješ štěstí jako nějaký pozitivní, dosažitelný stav, pak je třeba si uvědomit, že i tento stav je z nejvyššího pohledu neuspokojivý. Jakékoliv prožívání je z hlediska nejvyšší pravdy neuspokojivé. Naprosto souhlasím, že každá vnímající bytost vědomě či nevědomě jedná tak, aby zvýšila svůj pocit štěstí. K tomu jsme však všichni odsouzeni na základě toho, že se kolem neosobního vědomí zformovalo mnoho "sankhár" (karmických formací - tím mám na mysli fyzické, mentální, astrální tělo plus emoce, mentální tendence atd.), které dávají vzniknout iluzi, že tu je "někdo", kdo o toto štěstí usiluje (tento "někdo" se třeba v madhjamace označuje pojmem "empirický jedinec" - tedy dočasná představa osobnosti). Naše touha po štěstí není svobodnou volbou, nýbrž je to jakýsi vestavěný mentální filtr, který nám umožňuje vnímat svět právě tímto jediným způsobem. Je také dobré si uvědomit, že jediný, komu na tvém štěstí reálně záleží, jsi ty sám. Vesmíru je úplně jedno, jestli jsi šťastný nebo nešťastný. V současnosti to vidím tak, že tu není vůbec nikdo, komu by na tom mělo záležet. Jestli chceme štěstí, musíme si ho buď "vytvořit" sami, nebo tiše spočívat v bdělé přítomnosti a v podstatě neexistovat jako jednotlivé osobnosti.

S tím tedy souvisí i můj názor na tvůj další odstavec. Naše "nesmrtelná podstata" je přece právě to neosobní. Tvá osobnost měla vznik a bude mít i zánik, není nesmrtelná. Nesmrtelné nemůže být nic, co existuje ve vědomí. Pouze to, co vědomí překračuje, může být nezávislé na čase, prostoru a kauzalitě - a to se napřídklad v advaitě označuje jako "neprojev". Tolleho mám rád, ale domnívám se, že podobné prohlášení je stále ještě poplatné jakýmsi zbytkům antropocentristického světonázoru, který zejména zde na Západě vládl několik tisíc let a který právě třeba advaitoví mistři dokázali překonat daleko účinněji. Proto jsem napsal, že je úplně jedno, jestli tu mám být "já" nebo někdo jiný. Nejvnitřnější podstata bude stejná tak jako tak, lišit se budeme jen povrchními detaily.

Každého člověka v životě ovlivňují ostatní, ať si to připouští nebo ne. Já jsem stavy naprosté bezvýznamnosti a neoduševnělosti světa napřed prožil a poté si přečetl, co o tom píší ostatní (a to mi samozřejmě zpětně dopomohlo pochopit mé prožitky hlouběji a precizněji).

Bůh tě podporuje, to sis možná všiml. Kdyby tvá cesta důležitá nebyla, proč by to dělal?

Slovo "bůh" vůbec nevím, co znamená. Pokud tím myslíš nějakou vyšší neosobní inteligenci, pak o ní nemohu ze své pozice vůbec nic říct. Trošku se obávám, že boha si dnes lidé projektují na vnější svět právě kvůli tomu, že zahlédli neosobnost, nestrannost a nezúčastněnost všeho bytí, které nedokázali čelit. To neber jako laciný skepticismus z mé strany, ale jako upřímné agnostické tvrzení.

[Firzen]

Ahoj

Souhlasím skoro se vším, co píšeš. Abych to zkrátil, tak jsem ti chtěl jen sdělit, že se mi nezdá úplně ideální skončit ve stavu, kdy jsi sice prozřel, a jsi "osvícený", ale přitom se vůbec nedokážeš radovat ze života. To je podle mě slepá ulička.
Ale každý máme jiné poznání, možná to jen vidím příliš jednoduše.

[zebyja]

Štěstí (trvalé) není pocit radosti, ale pocit klidu..

Radost je jen dočasná kompenzace.. Kdyby jsi chápal svět, jsi šťastný.. Myslím, že chápeš mnoho z toho co je viditelné, ale chybí Ti pochopení neviditelna.. To je ten rozpor.. Nevidíš v tom smysl, proto že ho vidět nemůžeš (očima).. Ten smysl vnímá jen Tvůj duch, ani tvé Tělo, ani tvá duše.. Jen to nejvyšší božské v Tobě..

Toto je žebřík jak se dostat k Bohu:
pud -> člověk (bytost ovládající pudy) -> boho-člověk (syn boží, projevený bůh) -> Bůh

Postupně jde o to poznat a uznat existenci v hloubi svého vědomí jednoho po druhém.. Stejně tak se jedním po druhém stát (u Boha jde o splynutí, ne o to stát se Bohem), ale je možné poznat Boha v kterékoli fázi..

Meditace, Astrální cestování, touha po osvícení, joga a všechny tyto cesty, které dnes lidi dělají bez Boha, pramení v nedostatku víry v neviditelno.. Vytváří to paradox, proto že člověk sám v sobě má věci, které prostě vidět nemůže..

Jako vně, tak i uvnitř.. Mikrokosmos = Makrokosmos