Příspěvekod holka21 » ned, 14. úno 2016, 15:37
Ahoj,
omlouvám se za špatné vyjádření, jelikož to je na delší text. Neumím moc psát krátké texty a narychlo, vždy k tomu potřebuji více času, tak snad už toto pomůže objasnit více.
Bylo to těžké a propletené a řekla bych, že kdybych neskončila v té léčebně, tak už tady možná ani nejsem, tam mě totiž objala láska druhých lidí, kteří tam byly (podporovaly mě a podávali ruce na moji prosbu, ale já v tom viděla jen možnost předat jim svou lásku) . Nikdy jsem toto předtím neudělala ,ze studu a strachů bych to nedokázala, ale tu noc jsem se nestyděla a skoro vše mi bylo jedno(krom jednoho a to bylo předat lidem lásku a změnit jejich životy k lepšímu), jelikož jsem cítila, že umřu(přes sugesci). Chtěla jsem jim dát i navíc poslední lásku, kterou jsem v sobě ještě cítila, kterou jsem vedla právě přes jejich ruku, ale přitom Když jsem jim ji dávala, tak pak jsem si všimla, že mi ji vracejí zpět. A já ji dávala tím více, byla jsem připravena umřít a snažila jsem se, aby mi ji nevraceli/přijala jsem totiž osud takový, jaký mi bůh dal/což jsem si myslela, že mi ho dal, jenže on daroval něco mnohem krásnějšího on nám osud netvoří, my si ho totiž tvoříme sami, dle našich činů a voleb. Pak mi, to i došlo, ani nevím v jaké fázi, že to mohu zvrátit a také mi ještě došlo, že stejnak tak, jak miluji druhé, bych měla milovat i sebe, jelikož v posledních chvílích/několika hodinách, jsem na sebe totiž zapomněla/můj život mě totiž nezajímal, smířila jsem se, se smrtí a zajímal mě už jen osud těch kolem mě a chtěla jsem jim rozdat všechno, co mám uvnitř sebe.
Jinak se jednalo o vsugerované myšlenky a iluze, kterým jsem věřila. Prvně to začalo, skrze lásku, kdy jsem ji přehlížela po několik let a začala jsem ji cítit, což pro mě byl šok, nedokázala jsem pochopit, že něco takového by mohlo existovat, jelikož jsem ten cit dřív chtěla cítit, ale z nikoho toto nepocítila, jen jednou tedy při objetí nyní už bývalého přítele(ale to bylo zas jen asi sugescí, jelikož potom jsem to po roky už nepocítila) a tak jsem to odložila.
Pak se jednalo o nějaký velký objekt, který jsem cítila uvnitř mého těla, jako pingpongový míček bych to přirovnala, létalo to uvnitř a řezalo, jak kdybych tam měla nože, dostala jsem strach, že mám v sobě démona, další bylo zhroucení pevných základů, které jsem měla, jako že nikdy nelze dosáhnout dobra na Zemi, kdy války nikdy neskončí a pak jsem se dozvěděla , že musíme trpět i když nechceme a kdy jsem si o sobě začala myslet, že jsem nejhorší duše, zde na Zemi a čeká mě 8000 let očistce a tou poslední kapkou ten večer, co jsem skončila v léčebně bylo, že umřu ještě toho večera a že smrt bude zblázněním, že uvidím hrůzné zjevení a to bude příčina zbláznění, začala jsem tomu tak věřit a v určitých momentech vám řeknu, že to bylo něco příšerného, jaký strach jsem zažila, cloumal se mnou neuvěřitelný strach a té bolesti nejen psychické, ale i fyzické v některých chvílích jsem myslela, že se z toho vážně zblázním. A pak sem tam jsem prožívala ten den, ale za plného světla, jak kdyby mi někdo vrážel nůž či hrot do ruky nebo něco takového.
Ale na druhou stranu jsem zažívala opak toho všeho, zažila jsem předtím a pak potom utrpení, přívaly ohromné lásky, psychické podpory a i fyzické příjemnosti, kdy mi příjemně vibrovalo celé tělo, cítila jsem hřejivé doteky, i hřejivé pocity u srdce. Bylo to něco neskutečně krásného. Proto jsem psala o těch polaritách plakala jsem bolestivým pláčem, ale na druhou stranu jsem se pak smála dojetím a byla zaplavena láskou. Připadala jsem si divně, ale jednalo se o dvě strany/opaky. Ale nezbláznila jsem se, jen jsem jednala dle iluzí a myšlenek ze strachu, které mi kolovaly v hlavě. Jelikož strach je asi to nejhorší, co člověk má v sobě a s čím není snadné jentak bojovat a jelikož jsem s tím bojovala, jelikož já se většinou nenechám ničím zastavit a bojuji, tak jsem se snažila, co to šlo a chtěla jsem ty strachy přemoci, tak pak začali sílit a já začala trochu couvat, vycítila jsem, že je to už nad mé síly a trochu jsem zbrzdila a poprvé za celý život jsem si dala i pauzu a odpočinek, nevím teď jestli na jeden den, ale hodně jsem zbrzdila, abych mohla nabrat nové síly a za ten měsíc šílenosti či jak dlouho to trvalo, jenže pak nastalo několik šoků v podobě překvapení a strachů a jsem ráda, že teď už necítím takový příšerný strach, jen nepatrně se ještě bojím, ale oproti tomu, co jsem prožila, už mě nemůže snad žádný strach překvapit a to je opravdu několik druhů strachů, co jsem za tu dobu poznala. Nebýt těch, co mi pomáhali asi bych to nepřežila.
Je toho ještě mnohem víc, co jsem prožívala, přes cítění(kdy jsem jednou necítila jedno energetické centrum a podruhé jsem necítila dvě a pak žádné/celý život cítím všechny a poprvé před dvěma měsíci jsem měla jedno na několik minut vypnuté a pak jsem pocítila, jak se cítí člověk, který v rukách nemá žádnou energii, kdy ho bolí celé tělo uvnitř, díky nedostatku energie, ale pak mi to naposledy vystoupalo u čtvrtého a šestého, kdy jsem první tři měla, jak kdyby mi tam tekla studená voda proudem, kdy na mě zezadu foukal studený vítr, v místnosti, kde bylo zavřené okno a přitom jsem seděla čelem k oknu a naopak zepředu mě hřálo, jak kdyby mi někdo pouštěl zepředu silné teplo, přitom byla noc),/a jelikož jsem citlivá na energie, tak jsem cítila, že někdo za mnou stojí a bála jsem se a zepředu, jsem cítila, že také někdo je, ale nikoho jsem neviděla, ale postupně to sláblo zepředu a já cítila, jak mě to oslabuje ten vítr zezadu a pak jsem necítila vůbec nohy, jak kdybych byla ochrnutá, nemohla jsem se zvednout a v rukou jsem také přestávala mít citlivost, kdyby mě někdo řezal, asi by mě to ani nebolelo, jelikož byly, jak gumový, ale cítila jsem silný proud studeného, do těch center energetických hlavně u toho třetího, to jsem i přes tu necitlivost cítila stále/ a nejen zvláštní bylo to, co se dělo, i předtím v životě mezi lidmi, jak se na mě někteří zvláštně dívali, ale dost zvláštně, jsem si říkala, co se děje/vypadalo to i trochu strašidelně. Bylo to tak překvapující všechno a nečekané a popsat to všechno, co jsem ještě zažila, tak je to na více stránek a chtělo by to více usilí a času na to, to sem vše napsat.
Ještě před několika dny jsem cítila, jak mě někdo paralyzoval/ něco temného a chtěla jsem ječet a dost jsem se bála/ jenže jsem ječet nemohla a pak jsem si uvědomila, že je to jen můj vlastní strach a ten hnusný pocit zmizel. Pak i v té léčebně bylo několik strachů, které se týkaly hlavně podávaných prášků, které uspávají a spomalují činnost mozku, že se člověk cítí, hrozně a zjistila jsem, jak člověk může být zbaven volby. Ale lze s tím něco dělat. Jelikož jsem zjistila, že i tam chtějí pomáhat a snaží se, jenže si neuvědomují, když mozek zpomalý, že příčina problémů je jen udusaná vrstvou bahna(prášků), kterou když pak nechají se znovu vynoří a člověk je na tom řekla bych ještě hůř, když není dostatečně silný(pokud ovšem není pak dotyčný člověk, závislý na tom brát je po celý život). Říkám si, lze to přeci i jinak, než vše řešit práškama, které jen drtí možnosti hledat příčiny/počátky/ a pouze kryjí příznaky a tím ubližují dotyčnému.
Zjistila jsem, že nikdo z nás nemusí zažívat bolest a utrpení, proto aby mu byla darovaná láska. Nikdo nás netrápí, jediný kdo nás trápí a činí nám utrpení jsme my sami, myslím, jako jedinci, to já věřila tomu všemu, to já jsem se skoro odevzdala temnotě z toho, že jsem uvěřila, že jsem nejhorší duší, to já nikdo jiný a taky jen já jsem se nechala ovládnout strachem. To já pak věřila v lásku a má víra byla silná na obou stranách a proto ta bolest a trápení a zároveň láska. Takže je jen na nás, jak to zde na Zemi bude a co si vybereme. Vyberme si lásku a bude nám věnována, vybereme-li si utrpení budeme jím procházet, ale není to jen o volbě, záleží totiž i hlavně na tom, jací jsme a co si přejeme a hlavně, jak umíme ovládat svůj vlastní strach.
Nyní se na to dívám zcela jinak a dojímá mě, co všechno je nám darováno a přitom toho nevyužijeme a neumíme si správně volit, např. tím, že se spoléháme, že to někdo udělá za nás, právě díky našemu strachu, který je jen uvnitř nás. Jsou mezi námi i tací, kteří už se ničeho nebojí a jdou vstříc svým vlastním cestám, jelikož ti už krok udělali a snaží se, aby ten krok udělali i ti ostatní. Jelikož, když porazíme strach společně nebudeme muset už trpět a bude vše mnohem krásnější.
Byla snaha, aby to byl text pochopitelný a srozumitelný pro všechny a aby jste z toho pochopili, co nejvíce zdělení a tak jsem si na tom dala více záležet! Jen stále vše do textu nevložím, takže toto by zatím mohlo stačit.
