).První zážitek se mi stal asi ve 14 letech.
Ležela jsem na posteli, snažila se usnout (nebylo mi dobře, měla jsem snad i zvýšenou teplotu).V místnosti se mnou byla mamka, ale ležela na své posteli a četla si. Najednou jsem viděla stát nalevo u mé postele mužskou postavu s dlouhými vlasy - postava byla průhledná, ale obrysy byly vidět.Přesto že jsem nevěděla o koho se jedná, cítila jsem/věděla, že je to nějaký indián. Říkal mi (telepaticky), že se nemám bát, vše dobře dopadne.Jen jsem ležela a nechápala co se to děje. Byla jsem překvapivě v klidu, spíš jsem si říkala, jestli mamka ví, kdo mi stojí u postele.
Nic podobného jsem do té doby (ani poté), nezažila. Vím jen, že jsem byla bdělá, nešlo o sen.S tímto jsem se nikdy nesvěřila, komu taky
Během deseti let bylo mnoho paralýz a snů s duchy, UFO, útěky do lesů, někdy i dost morbidní sny...
Ale sen, který ve mně nechal nejhlubší dojem (snům jinak nepřikládám nějakou důležitost) a dodnes na něj vzpomínám se mi zdál 1.4.2012 (že by apríl?
)Byla jsem muž středního věku. Měl jsem nádor na mozku, jel jsem do zahraničí na operaci, ale ta se z mě neznámých důvodů neuskutečnila. Chtěl jsem se vrátit, ale zabloudil jsem. Letěl jsem z USA letadlem, pak autobusem.Při každé cestě (letadlo, bus), mě doprovázela nějaká neznámá žena, která buď během cesty nebo společně se mnou vystoupila, ale dále pokračovala svou vlastní cestou.Věděl jsem, že jsem ztracen v nějakém městě, dělal jsem si poznámky, fotil si kde jsem, ale baterie foťáku se pomalu vybíjely.Nakonec jsem jel přes Německo a skončil ve Francii, kde jsem vystoupil (zároveň se mnou zase vystupovala žena, která mě doprovázela). Šel jsem na náměstí, kde jsem si vyfotil plastický plánek města. Nějaká paní se mě na něco ptala, ale já jsem jí řekl, že nerozumím (řekl jsem to anglicky).Šel jsem přes město a nějakou čtvrť, kde bylo velké množství barevných grafiti po zdech. Hledal jsem Eiffelovku. Přešel jsem rušnou křižovatku po přechodu společně s nějakým mužem. Ptal se mě na něco, ale já, že mu nerozumím (už česky). A on mi řekl - Děkuji (taktéž česky).A já na něj - Ty mi rozumíš? Pak jsme chvíli mluvili (nevím o čem), než jsme přešli křižovatku a rozešli jsme se každý jiným směrem.Já jsem šel směrem doleva, po nějaké cestičce,která vedla někam dolů, jakoby do nějakého lesa. Byl tam přírodní vstup ze stromů, které tvořily klenbu/tunel. Na levé straně před kmeny stromů byla i zeď , opět na ní byly něco jakoby psychedelické obrazce plné barev/grafiti. Šel jsem dál, cesta vedla po zelené trávě. Vyšel jsem na rozlehlou louku, po pravé i levé straně byl zvláštně vysazený les (rovný jako pravítko a hustý, že jim nešlo projít, jakoby uzavíral celou tu scenérii a jediná cesta tam, byl vchod tím stromovitým tunelem s barevnými kresbami). přede mnou se rozprostřela až za obzor kopcovitá, zvlněná, zelená krajina.Mrak právě odekrýval nad kopcem v dáli slunce. Úplně vzadu nalevo trochu z kopce byla pole žluté pšenice a v blízkosti polí stály přírodní vesnické domy - bílé s doškovými střechami.Těch domků v dáli nebylo mnoho, celé prostranství tvořily spíše zelené kopce.Byl jsem naprosto ochromen tou krásou krajiny, zejména těmi zelenými kopečky.Chtěl jsem vyjít až nahoru na nejvyšší kopeček a podívat se na sluncem zalitou krajinu z vrchu. Spěchal jsem ať mi slunce neodejde, protože se zvláštně vzdalovalo (jakoby zapadalo za ty kopce).Na zemi/trávě byla linie, kterou tvořilo slunce a stín. Bylo zvláštní že slunce svítilo přímo na mě, vzdalovalo se a stíny se za mnou prodlužovaly.Jakoby chtěl stín být rychlejší než já a nechtěl abych dostihl linii slunečního svitu, která přede mou na zemi utíkala. Běžel jsem abych linii slunce dostihl. Konečně se mi to podařilo.Na okraji střetu (světlo/stín) jsem padl k zemi a vzal trochu hlíny s trávou do rukou. Stín se jakoby zastavil a nepokračoval dále, svítilo už jen slunce. Skoro zbožně jsem hleděl na tu neskutečnou krásu krajiny zalité sluncem a vnitřně jsem cítil zvláštní pokoru, snad jsem měl i slzy v očích. Uvědomění si, že smysl má jen hluboké souznění s přírodou, né hmotné statky, majetek, status, pochopení smyslu života, že jen spojení s přírodou dojdeme vysvobození, nebál jsem se smrti která měla přijít.Ten chvilkový, skoro božský úkaz krajiny trval ale jen chvíli.
Chtěl jsem ještě tu nádhernou krajinu, která ještě byla ve slunci, v rychlosti vyfotit, baterky foťáku už blikaly, sice se mi podařilo pár fotek ještě udělat, ale jako naschvál se v momentě focení, začaly z pravé strany valit chuchvalce mlhy a na chvíli celou krajinu zahalily. Na fotkách byla jen mlha a baterie po chvíli kiksly úplně. Moc mě mrzelo, že nemám žádný důkaz.Vracel jsem se tím stromovým tunelem s barevnými obrazci zpátky.
Po probuzení ve mně ještě byly silné pocity ze snu.