Po únavným dni stráveným na lyžích jsme se hodlali energicky vyždímat úplně do poslední kapky, jenže městskej bazén už měl zavřený a nezbejvalo, než s Verunkou zůstat u nás. Po 10 p.m. jsme oba tak nějak usnuli, kolem 2 a.m. jsem ji šel doprovodit domů. Venku zima jak v lednu. Docela dost mě probrala. Po návratu domů jsem tedy usedl k PC. Po dalších dvou hodinách jsem si všiml, že sou čtyry ráno a rozhodl se odebrat do postele.
Jako většinou před spaním, „psal“ se mi v hlavě scénář „sluchovýho snu“ a zároveň tedy snu kterej mě uspí. (To dělám tak, že se mi hlavně přemítaj smyšlený dialogy různejch lidí, nejčastěj známejch a nejbližších. Jednou jsem polemizoval nad tím, jestli se dialogy opravdu odehrály. Samotný dialogy (pro příklad: „Odnes ty hovna pod Vánoční stromek mami. Ale babi, vždyť je to slunečník. To je jedno, já nejsem děda. Verunko nedávej ty hovna na slunečník, zlomíš psovi všechny nohy. Sežrala ho jedovatá kosatka…) mě přesvědčily o tom, že jsou jen smyšlený nějakou částí mojí hlavy, která nemá před spaním co na práci, tak vymejšlí pičoviny a neuvědomuje si, že mě tím uspí. Což je dobře, protože to k tomu využívám.
V tom, naprosto náhle a nečekaně zmizelo všechno to, o čem jsem vyprávěl v předchozím odstavci.
Jakoby když přepne kanál, naskočil mi zvláštní sen. Zezačátku vypadal jako obyčejnej.
Byl to totiž docela obyčejnej sen, ale díky jeho obsahu a možnosti si jej přizpůsobit, jsem se poprvé dostal ven z těla.
V době, kdy se mi z ničehonic začal zdát tenhle sen, dostal jsem se do REM fáze spánku (bylo to tak rychle díky náhle příchozí únavě z předchozího dne. Už předtím, než jsem šel doprovodit Verču, jsem ale spal, a proto možná nebyla únava tak silná, abych usnul natvrdo okamžitě po ulehnutí do postele).
A protože jsem se do REMu dostal tak rychle, byl jsem si vědomej toho, že to je sen a podvědomím jsem mohl poněkud ovlivňovat jeho průběh.
Sen: Ocitl jsem se na poli za městem, díval se směrem na město. Ve výhledu ovšem zaujímala primární pozici obrovská hromada balíků slámy. Pohled jsem soustředil na ni. Kolem téhle hromady lítalo několik tornád, foukal tam silnej vítr. Po chvilce se tenhle vítr otočil mým směrem. Nebyl tak silnej, že by mě to odfouklo, ale stačil k tomu, aby po mě házel balíky slámy ze zmiňované hromady. Jeden za druým. Brzo mě začaly míjet hodně těsně, ve snu jsem se začal bát o tamní život. Vymyslel jsem si tedy (podvědomí bylo furt ještě vzhůru a kreativní) odsouvat lítající balíky nějakou psychickou silou, přirovnatelnou k telekinezi. Fungovalo to, ale z neznámejch důvodů (možná mě ta telekineze přestala bavit, možná přestala bejt účinná) jsem se na telekinezi vysral a místo toho si před mým pohledem (jakože pohledem 1. osoby) představil svoje ruce. Btw.: neměl jsem v úmyslu astrálně cestovat a netušil jsem, co se stane.
Po velmi krátkou dobu (ne víc jak 3 sek.) jsem ve vzduchu proplouval proti větru, mezi balíkama, který teď lítaly kolem mě.
Pak najednou - začal jsem vystupovat z těla. Šlo to samo.
Mejma fyzickejma očima jsem spatřil, jak si moje astrální tělo pomalu jakoby sedá. V této chvíli jsem zatím neměl jistotu v tom, co se děje/co se stalo a beze strachu jsem pokračoval dál. (Btw.: astrální tělo vypadalo jako objekt, aspoň na první pohled identickej s tvarem lidskýho těla, z šedé až bělavé, možná lehce světle modré barvy. Bylo transparentní). Fyzickej zrak odezněl, přestal fungovat – viděl jsem astrálním tělem. Úhel pohledu fyzickýho těla je pouze 220 stupňů. Astrální vidění je možný do všech stran najednou (sférický vidění se tomu řiká). Síla zvyku fyzickýho těla ale nutí astrální tělo vidět pouze směrem, na kterej se zaměří pozornost. Výhledy do všech možnejch stran současně v astrální dimenzi existují, při astrálním cestování ovšem není možný je všechny zaráz zpracovat mozkem. Zvyk fyzickýho těla rovněž nutí udržovat perspektivy reálnýho světa.
Vidění astrálním tělem bylo vskutku zajímavý.
Viděl jsem sebe pod sebou, jak ležím na posteli, ale zároveň stěnu s plakáty a strop. Ve skutečnosti to nebylo až tak zároveň, jen daný objekty byly „zrakově“ zaměřený rychlostí myšlenky (fyzický oko se musí otáčet, ostřit. Nemluvě o tom, že je potřeba hejbat hlavou). Myšlenky (příkazy k vykonání) šly hodně rychle za sebou, protože jsem se chtěl přirozeně rozhlídnout kolem sebe. Vznikl „efekt prolnutí několika scén“.
Teorií by mohla být možnost, že astrální tělo nevystoupilo z fyzickýho „sevším všudy“ protože se (jak budu psát dále), hned po výstupu začalo vracet zpátky do fyz. těla.
Vidění bylo ve fázi kombinované, tzn. fyz. těla i sférický vidění astr. těla. Je to však pouze osobní domněnka - potvrdím/vyvrátím ji až dalšími pokusy.
Reálnost vidění moc popisovat nemůžu. Byla totiž tma a nic jsem neviděl dostatečně zřetelně na to, abych se odhodlal k tvrzení, o shodnosti či rozdílech s viděním fyzickým.
Viděl jsem zkrátka všechno víceméně černobíle, neosvětleně – logicky. Jak jsem řek, byla tma.
Přecejen, vidění sférický mělo větší světelnost, než kdybych se na sebe koukal očima fyzickýho těla. Fyzickým bych nejspíš viděl docela hovno. Né, teda tmu…
Ještě popíšu, co jsem slyšel, protože ani o zvuk jsem nebyl ošizen.
Fyzickej pohled na astrální tělo vystupující z fyzickýho doprovázel pomalu vzrůstající a na intenzitě přidávající hučivej zvuk (bídným přirovnáním zvuku, když se potápíte hluboko pod vodou), k tomu takový typický vyšší svištění větru (dalo by se to podle mě přisuzovat jeho předchozí imaginaci – ve snu na poli s tornády) a jako třetí zvuková vrstva byl v pozadí slyšet lidskej křik, takovej úděsnej, jako když upalujete děcko zaživa
Při návratu astrálního těla do fyzickýho, utichly značně dřív zvuky větru a křiku, hučivej zvuk mě chvilku doprovázel v hlavě i po tom, co jsem se vrátil a otevřel fyzický oči a uši.
Tenhle zvuk při návratu pomalu zpomaloval a ubíral na intenzitě, společně s klesáním astr. těla domů, do fyzickýho.
Celou cestu ještě shrnu, co se trvání týče.
Výstup z fyz. těla trval cca 3-4 sekundy, následně už jsem viděl spíše sférickým viděním, což považuju za důkaz toho, že jsem byl mimo tělo. Rozhlížení se kolem sebe trvalo další cca 3-4 sekundy. Jakmile jsem se ale spatřil „pod sebou“ a uvědomil si, co se děje, že jsem mimo svý fyzický tělo, že jsem to nečekal a nebyl jsem na to připraven, strach mě donutil k myšlence vrátit se zpět. Myslím, že obecně i pouhá myšlenka na myšlenku návratu, přivolá samotnej návrat, protože přivolá myšlenku na návrat.
Do fyz. těla jsem se vracel něco málo přes 4 vteřiny.
Sečteno a podtrženo, mimotělní zážitek (včetně výstupu, návratu) trval kolem 11 vteřin.
Jak vypadal návrat?
…tělo si do mě zpátky lehlo. Asi tak, jako ze mě vylezlo, ale úplně opačně
Rovněž se mi při poslední fázi ulehání si do sebe naskytl pohled na moje klesající astrální tělo, pozvolna, až splynulo s tělem fyzickým…
Klesání do sebe bylo doprovázeno výše zmíněným hučivým zvukem. Pomalu ustávájícím.
Až jsem zase plnohodnotně nastartoval starý dobrý fyzický tělo, necítil jsem žádnou paralizaci, žádnej trans. Dá se to chápat. Venku jsem opravdu moc dlouho nepobyl a předtím jsem nedělal žádný dechový cvičení, žádnou meditačku.
Prostě to vyrvala imaginace vlastních rukou
Stále jsem nemohl uvěřit, že se mi to povedlo tak brzo. Že se mi bez jakékoliv přípravy povedlo opustit tělo (byť neplánovaně). Byl jsem v šoku,
Vy byste nebyli?
Zavolal jsem teda Verče. Okamžitě jsem se musel se zážitkem pochlubit.
Pokecat o tom, páč sem byl celkem vyklepanej.
Udivilo mě, že nespala. Po čtvrté hodině ranní a ona nespala. Samozřejmě mě zajímalo proč. Sdělila mi, že se z ničeho nic vzbudila, šla do kuchyně, načež si uvědomila, proč tam vlastně šla a zjistila, že neměla důvod. Zvláštní shodnou okolností by se to dle jejích informací odehrálo zhruba ve chvíli, co mi z těla vylítla duše.
Takže buď je to vážně obdivuhodná shoda okolností, nebo –možnost které celkem věřím– s Verčou máme společnýho víc, než si myslíme
Obsahově je to velmi bohatý, ale doporučuji častěji používat tečku.