Milý mhi,
kdo z nás všech je osvícený, resp. kdo není? To je jen úhel pohledu. Svoji individualitu pociťuješ a je to dobře. V podstatě neznám nikoho na světě, kdo by ji nepociťoval. Osvícení přece není o trvalém stavu, proto kdyby nějaký mnich daleko v horách nepociťoval svoji individualitu, nepociťoval by základní lidské potřeby a zemřel by. Naopak si myslím, že cesta k osvícení i jednotlivé zážitky, ať už je nazveme jakkoliv, vedou k tomu, že je člověk pak v některých aspektech života více propojený, sjednocený a nebere se tak vážně. Díky tomuto typu odosobnění pak neprožíváš danou situaci tolik emočně(smích/pláč), neplýtváš energií na nepodstatné věci, máš větší nadhled. Tímpádemmáš místo na hlubší prožitky i v denních situacích, záleží jen na výše zmiňovaném úhlu pohledu.
Ušlechtilá osmidílná stezka mě zaujala, hlavně se záměrem/rozhodnutím mám zkušenosti třeba při parkování. Podle mě se jedná v podstatě o tvoření vlastní reality, musíš si být však 100%, být 100% přesvědčen o tom, co chceš. Jakmile ti do záměru vstoupí jakákoliv pochybnost, realita bude jiná než jakou očekáváš. Takže k parkování ... jedeš na nákup v pátek odpoledne a chceš místo přímo u vchodu, takže si ho představíš do nejmenších detailů a jedeš tam bez zaváhání, zda je pravděpodobnost nízká, jestli tak určitě bude volno atd. Já si představuju konkrétní místo, jaká auta budou kolem stát, popř. že právě odjíždí z "mého" parkovacího místa jiné konkrétní auto. Manžel už z toho má srandu, že "dělám" místo na parkování. Jednou jsme jeli do nemocnice na vyšetření a cca 5 mit před parkováním jsem mu začala vyprávět, na kterém místě zaparkujeme a jaké auta vedle nás budou stát. Představa byla naprosto jasná, ale v jedné věci jsem se sekla. Nestála vedle nás červená Octavia, ale jiné červené auto. Zbytek byl naprosto stejný jako v mém popisu a to parkoviště opravdu nešlo vidět z dálky, ale znám ho a proto jsem si mohla představit detailní situaci.
Nevím, jestli toto je propojení s vesmírem, neberu to jako něco nadsmyslového nebo výjimečného, spíš návrat k našim smyslům, kterých máme víc, ale neumíe je používat.
To samé mám i u stíracích losů, pravděpodobnost výhry je u mě vysoká, akorát ty výhry jsou malé
Ať už chceš takto tvořit jakoukoliv realitu, musíš se na danou věc/místo zaměřit předem, jakoby se napojit, tak jako by sis vzpomněl na nejlepšího kamaráda, co asi právě dělá, jak vypadá, kde se právě nachází ....
Takže tohle je moje propojení s vesmírem, jak ho chápu já. Ta "tvorba reality" je spíš sladění se s realitou, protože by bylo neslušné měnit běh věcí k obrazu svému, spíš využiješ daných podmínek nejlepé, jak v dané chvíli můžeš. Při tvorbě parkovacího místa už se mi i stalo, že jsem se na místo naladila, ale všude bylo plno v představě i ve skutečnosti, takže v tomto případě nic nelámu přes koleno a nesnažím se to místo vynutit, protože i to, že je plno, má svůj hlubší smysl, který nemusím dohlédnout.
Po tomhle popisu už si musíš myslet, že jsem úplný magor
a nedělám nic jiného, než tvořím realitu. Tyhle všechny pochody ale můžeš dělat u běžných denních činností, stačí se jen víc koncentrovat. Rozdíl mezi běžnými zážitky a spojení s vesmírem je u mě ten, že to propojení nejde z povrchu - jako emoce - ale z mého středu, z hloubky, z já ve mně
Podle mě si tu disociaci můžeš zažít místo klasické meditace řeba v přírodě. Ráda pozoruju stromy nebo mraky, takže přeba jedu autem na křižovatce za městem, kde jsou přímo naproti stromy, které se mírně hýbají ve větru a jsou "živé", povídají si mezi sebou, tancují ve větru ... Každý si pod tím představuje něco jiného. A jakmile se soustředíš hluboce na hýbání stromu, automaticky nevnímáš svůj dech, tep, pocit chladu na rukou nebo jiné vjemy, ale spíš splyneš se stromy a na chvíli se stáváš stromem. No a pak skočí na semaforu zelená,někdo na tebe zatroubí a jsi zase zpátky ve "své" realitě a sladíš se s auty, řidiči, vozovkou, rychlostí provozu. Protože kdybys zůstal se stromy, tak by ses zřejmě vyboural.
Asi záleží na tom, jak moc se umíš do meditace ponořit. Není to o potlačení vlastních potřeb, ale naplnění mysli něčím jiným. Naši předkové byli více sladěni s přírodou, protože většinu času byli venku a měli napozorování a nameditováno i bez klasické představy o meditaci. Proto byli klidnější, brali život takový, jaký je a nesnažili se jen o naplnění svých potřeb, protože věděli, že vše je pomíjivé a zítra už tu nemusíme být.
Takže jako základ bych ti doporučila oprostit se od toho, co kdo popisuje jako osvícení a zda to děláš správně nebo ne. Každý má tak individuální zážitky, že není možné říct, že tvůj zážitek nebyl disociace. Knihy/lidé tě mají obohacovat a inspirovat, ale nenech se napasovat do cizího vnímání světa. Slovo informace totiž můžeš chápat také jako in-formace, něco, co jde dovnitř tebe a formuje tě. Je jen na tobě, zda se formovat necháš nebo ne. Takže ať už něco napíšu já nebo pan profesor Grof, kterého si nesmírně vážím, všechno jsou to individuální zážitky. Ano, při některých výzkumech jsou popisovány stejné nebo podobné zážitky různými lidmi, nicméně kdyby nebyli lidé, kteří se pídí po svých odlišných zážitcích, lidstvo by se nikam neposunulo.
Chápu, že hledáš ve svýc zážitcích podobnost s jinými lidmi, aby ses ujistil, co vlastně prožíváš, ale co když ty jsi ten osvícený a my ostatní nejsme? Jak se to pozná a kdo to rozsoudí? Ono je to stejně jedno, protože ty jsi já a já jsem ty. Ale ty i já jsme také ten opilý bezdomovec v chatě za městem a jsme také vrah právě podřezávající svoji oběť. Jsme ale také řádová sestra nebo jogín. Naše podstata je stejná, jen různými in-formacemi jsme se nechali změnit do forem a rolí, které nás rozlišují. Tímto nechci rozhodně nijak popírat hrůzné věci, které někteří lidé dělají nebo dehonestovat dobro, které někteří tvoří. Ty i já jsme však i strom, kámen, vzduch, i to zdánlivé prázdno ve vesmíru. Naše reaálné forma, pokud tedy nějaká realita vůbec existuje, je různá, ale všichni a všechno jsme ze stejné podstaty.
Takže podle mě zažíváš propojení s vesmírem denně, akorát máš pro tyto zážitky jiné "nálepky".
A abych tě neochudila o zážitek, tak se mi tento týden v noci stalo, že jsem se probudila a viděla opět postavu, ale jen od pasu dolů a neměla opět nic společného s mým snem. Čím víc jsem byla probraná, tím víc jsem se snažila se zaměřit pozornost na postavu. S mírou mé koncentrace mizela hustota postavy, až se nakonec úplně rozplynula. Mozek umí vytvářet rozličné blbinky
Vím, že jsi chtěl popsat zážitek propojení s vesmírem, ale nic významného jsem teď nezažila, pokud pominu běžné zážitky, které jsem popisovala v předchozím příspěvku. To, co jsem popsala, v podstatě odpovídá tvému pojetí disociace:
"Další uvědomění, že disociace nastává v okamžiku, kdy se mysl přestane soustředit na realitu a naprosto dokonale se věnuje jen nějaké imaginaci. Reálné věci (vjemy) lze ošálit asi tím, že k nim člověk vymyslí něco imaginárního (srdeční tep – běh)."Také věnuješ svoji vědomou pozornost něčemu jinému, ať už imaginaci nebo realitě (pozorování stromů). Tím odsuneš pozorování svého těla a jeho vjemů a částečně se odosobníš. Tohle jde docela dobře využít i u nepříjemných zážitků, třeba u zubaře, kdy svoji pozornost vědomě posuneš z vrtaného zubu a zaměříš se třeba na počítání čtverečků na stropním osvětlení, prohlížení oken na baráku naproti nebo čtení plakátu na stěně. Pak se trochu odosobníš a bolí tě to o něco míň. Dřív jsem si u zubaře při vrtání říkala, že porod bude horší, ale porod byl takový extatický zážitek, že teď už si tuhle výmluvu nevsugeruju, takže počítám čtverečky ve světle
Tak jak různí lidé vnímají různě chuť stejného jídla, tak různí lidé mají odlišné vnímání propojení s vesmírem nebo stejný zážitek připisují jiným skutečnostem. Takže tvoje zážitky jsou správné, pravé a pravdivé a nelze je zpochybnit.
